2019
Pěkný kus cesty až sem vidím všude okolo jen smrkový les. Stopy těžby jsou přítomny na každém kroku. Olejové skvrny, PET lahve, brázdy od těžkých kol, plechovky od piva. Míjím lesáckou chatu. Petlice není zamčena zámkem. Začínám mít pocit, že jsem někde, kde bych neměla být (spíš co se týká zákonů a pravidel, než krajiny samotné). Tento pocit se prohlubuje, čím hlouběji neznačenou cestou jdu, a když z ní scházím. Pozorně poslouchám každý zvuk.
Otvírá se přede mnou bezlesí. Zahlédnu vodu a suché trsy trávy. Hledám skryté místo pro pozorování. V remízku nacházím rezavé nádoby a poměrně novou trubku s držadly. Ta vypadá, jako by sloužila k pozorování říčního dna, na spodní straně má totiž lupu. Podívala bych se s ní také, ale je velmi těžká. Jak se cítí perlorodka pod drobnohledem? Je to tu podivná směsice divoké krajiny s lidskou péčí.
Rašeliník při pohledu zblízka působí spíš jako živočich, má jemnou mechovitou strukturu. Vypadá, jako by byl celý jen z vody. Váhám jestli chci, ale přece jen jednu rostlinu utrhnu. Po čase z ní zbude jen vyschlý chomáček.
Rašeliniště funguje tak trochu jako přírodní archiv, vlivem podmínek se zde odumřelé rostliny a živočichové nerozkládají, ale usazují.
V dnešní době porůstá rašeliník prostor jen místy. Nemá vhodné podmínky, ustupuje suchu i jiným rostlinám. Jak to bylo dřív, nevím. Od 18. století se tu rašelina těží, v 70. letech minulého století velmi intenzivně. Lidská ruka tu přesunula opravdu velké množství hmoty. Naposledy při iniciativě dobrovolníků, kteří zakopávali odvodňovací kanály, které tu po těžbě zbyly.
Zaráží mě rozpor civilizovanosti a úpěnlivé ochrany. Nebyla by nejlepší ochrana neupozorňovat na místo, nedělat z něj lákadlo turistických tras? Snad jsou místa, kde tomu tak je, a proto o nich nevím. 
Všudypřítomné vojenské opevnění kontrastuje a zároveň zarůstá do přírodního okolí. Jsem si však vědoma, že bez přítomnosti vojenského prostoru v minulosti, by se sotva tolik zachovalo. Jsou to nánosy, stejně jako v rašeliništi.

(moment ticha)

Člověk odjinud se stal novým božstvem. (Zase někdo, kdo přichází z nebes.) I když sní o autenticitě, vždy vyžaduje a dostane to samé. Pro jeho potěchu je zde pod palmou anglický trávník v noci pečlivě zavlažován. Místní i cizí tu dělají vše pro to, aby prostor vypadal jako kdekoli na světě. Faux pas je nemít v seznamu hotelových možností tenisové kurty, i když v místních letních podmínkách budou vždy jen prázdnou výstavou oranžové abstrakce s bílými pruhy.
Dlážděná cesta vede od hotelu k písčité pláži. Plastové drobečky jsou z moře vyplaveny až k lehátkům s deštníky. O kus dál si velké vlny pohrávají s plastovým barelem. Časem jej rozemelou na prášek nebo drobné kousky. Kdo ví, snad už teď je pobřeží plné oblázků z toho, co po nás zbylo. Jemný písek hraje při pohledu zblízka všemi barvami, tvary i původy. Kde jsou všechny mušle? V našich obývácích? Budeme si odteď z dovolené vozit roztodivné polymery a stavět si na poličky je?
Obdělávané prostory polí a plantáží začínají kousek od letovisek. Táhnou se od vesnice k vesnici daleko do kopců. Spletitá síť asfaltek kolem vede odnikud nikam, dojít jimi někam dá práci. Zarostlá krajnice napovídá, že to moc často nikdo nedělá. Spletité je i zavlažování. Voda tu odkapává do vyprahlé země ve snaze vytěžit z ní, co se dá a dokud se to dá. Výsledky těžké práce kdovíkoho plní regály supermarketů zde i jinde.
Kde končí snaha hotelových zahradníků a zemědělců na plantážích, začíná pichlavé křoví a strniště. To poskytuje úkryt ještěrkám a všudypřítomné skládce. Obsah je povědomě známý – lednice, pohovky, plechovky od piva, hadry. Příští domy budou stavěny z těchto usazenin.

Kde končí náš osobní prostor, začínáme mít pocit, že je to problém někoho jiného.