2022
Instalace Právo mlčet součástí eventu Harbour of Sorrow v Divadle X10.
Y: HARBOUR OF SORROW
Z CYKLU Y EVENTS
Přístav pro všechny emoce
Svět je v permanentní krizi, slyšíme ze všech stran. Krize ekologická, epidemiologická, humanitární, potravinová, uprchlická, krize rodiny, krize majetku, krize bydlení, krize identity, krize krize krize krize. Jak se v těchto temných vodách orientovat a neztroskotat?
Každý z nás potřebuje někdy někde spočinout, potřebuje pohladit, pochovat, uklidnit, utěšit.
Divadlo X10 se v listopadu stane přístavem, kde všechny emoce, které máme tendenci upozaďovat a odsouvat – stesk, strach, smutek, zlost, nebo agrese, či nejistota dostanou možnost na chvíli zakotvit a spočinout. Dovolme si skučet, úpět, plakat, prožívat emoce, sdílet spolu své nejtajnější strachy a soužení.
Y: Harbour of Sorrow přivítá velké a “příliš teatrální” emoce jako hlavní téma a hybatele kompozice události. Nechme se na chvíli ukolébat na palubě melancholie, než se vydáme zpět do temných životů (možná) permanentních krizí.
~~Ve své instalaci Právo mlčet se zaměřuji na téma fyzické i mentální únavy, nemožnosti odpočinku v době permanentních krizí a hledání způsobů jak tento vnitřní stav změnit. Těmito tématy se zabývám dlouhodobě, jsou pro mě neustále aktuální. Učím se nestydět se za potřebu odpočinku. Má generace doufá, že nějak přežije v teple a bude mít aspoň trochu volna. Bůh je dočasně nedostupný, nemožnosti se množí a naděje neumírá, protože nežije.
Jsme strhaní jak plakáty a hledáme způsoby, jak se z toho nezhroutit. I takto by se dalo shrnout pásmo mé poezie, které doprovází instalaci. Melancholické a cynické verše jsou obaleny podobně nalazenou zvukovou krajinou. Úryvky poezie se objevují také na vnitřních stěnách bunkru a mají za cíl uvnitř navnadit diváka k poslechu celé skladby. Do bunkru, který lze (?) bourat do nekonečna a odkazuje k dětské zálibě ve stavění úkrytů před zbytkem světa, jsem umístila kromě zmíněného textu také skleněný objekt. Se skleněnými trubicemi tvořím organické tvary. Jak řekl Picasso: příroda je pravda, umění ne. Svítící objekt naplněný fosforem může připomínat živý organismus, mluvící k divákovi hlasem mých básní. Příroda je pro mě prostředkem, jak si konečně odpočinout, i proto ji zmiňuji ve tvarech, které tvořím. Nabízím zde to, co mi samotné v mých třiadvaceti letech chybí: možnost se jako dítě na chvíli schovat do tmavého bunkru, mlčky vydechnout a udělat si příjemnou předsmrtnou euforii se sny, které nám nemohou pomoci.~~
UMĚLKYNĚ*UMĚLCI Barbora Ilić ▪ Ester Grohová & Klárka Ondračková & Tereza Chudáčková ▪ Ivana Durkáčová [SK] ▪ Kosmo_nauty ▪ Kristina Fingerland ▪ Lea Kukovićić [SLO] ▪ Matyáš Grimmich & Karolína Schön ▪ Nela Bártová ▪ Sofia Oblomova ▪ Natália Sýkorová
KURÁTOŘI Anna Chrtková & Petr Dlouhý
GRAFIKA Kristýna Žáčková
ZVUK Magdalena Kiselá
SVĚTELNÝ DESIGN Štěpán Hejzlar
MEDIÁLNÍ PARTNERSTVÍ ArtMap, Taneční zóna
Z CYKLU Y EVENTS
Přístav pro všechny emoce
Svět je v permanentní krizi, slyšíme ze všech stran. Krize ekologická, epidemiologická, humanitární, potravinová, uprchlická, krize rodiny, krize majetku, krize bydlení, krize identity, krize krize krize krize. Jak se v těchto temných vodách orientovat a neztroskotat?
Každý z nás potřebuje někdy někde spočinout, potřebuje pohladit, pochovat, uklidnit, utěšit.
Divadlo X10 se v listopadu stane přístavem, kde všechny emoce, které máme tendenci upozaďovat a odsouvat – stesk, strach, smutek, zlost, nebo agrese, či nejistota dostanou možnost na chvíli zakotvit a spočinout. Dovolme si skučet, úpět, plakat, prožívat emoce, sdílet spolu své nejtajnější strachy a soužení.
Y: Harbour of Sorrow přivítá velké a “příliš teatrální” emoce jako hlavní téma a hybatele kompozice události. Nechme se na chvíli ukolébat na palubě melancholie, než se vydáme zpět do temných životů (možná) permanentních krizí.
~~Ve své instalaci Právo mlčet se zaměřuji na téma fyzické i mentální únavy, nemožnosti odpočinku v době permanentních krizí a hledání způsobů jak tento vnitřní stav změnit. Těmito tématy se zabývám dlouhodobě, jsou pro mě neustále aktuální. Učím se nestydět se za potřebu odpočinku. Má generace doufá, že nějak přežije v teple a bude mít aspoň trochu volna. Bůh je dočasně nedostupný, nemožnosti se množí a naděje neumírá, protože nežije.
Jsme strhaní jak plakáty a hledáme způsoby, jak se z toho nezhroutit. I takto by se dalo shrnout pásmo mé poezie, které doprovází instalaci. Melancholické a cynické verše jsou obaleny podobně nalazenou zvukovou krajinou. Úryvky poezie se objevují také na vnitřních stěnách bunkru a mají za cíl uvnitř navnadit diváka k poslechu celé skladby. Do bunkru, který lze (?) bourat do nekonečna a odkazuje k dětské zálibě ve stavění úkrytů před zbytkem světa, jsem umístila kromě zmíněného textu také skleněný objekt. Se skleněnými trubicemi tvořím organické tvary. Jak řekl Picasso: příroda je pravda, umění ne. Svítící objekt naplněný fosforem může připomínat živý organismus, mluvící k divákovi hlasem mých básní. Příroda je pro mě prostředkem, jak si konečně odpočinout, i proto ji zmiňuji ve tvarech, které tvořím. Nabízím zde to, co mi samotné v mých třiadvaceti letech chybí: možnost se jako dítě na chvíli schovat do tmavého bunkru, mlčky vydechnout a udělat si příjemnou předsmrtnou euforii se sny, které nám nemohou pomoci.~~
UMĚLKYNĚ*UMĚLCI Barbora Ilić ▪ Ester Grohová & Klárka Ondračková & Tereza Chudáčková ▪ Ivana Durkáčová [SK] ▪ Kosmo_nauty ▪ Kristina Fingerland ▪ Lea Kukovićić [SLO] ▪ Matyáš Grimmich & Karolína Schön ▪ Nela Bártová ▪ Sofia Oblomova ▪ Natália Sýkorová
KURÁTOŘI Anna Chrtková & Petr Dlouhý
GRAFIKA Kristýna Žáčková
ZVUK Magdalena Kiselá
SVĚTELNÝ DESIGN Štěpán Hejzlar
MEDIÁLNÍ PARTNERSTVÍ ArtMap, Taneční zóna
