2021
bakalářská práce
/instalace
„Není náhoda, že k novým lidským typům naší doby, které dříve neexistovaly, se přidružil typ člověka, který nežije, nekoná, nezodpovídá se, nejedná a nenakládá s ničím, nýbrž sní. Sní v noci a často taky za dne, navykl si své sny zapisovat, a protože zápis snu vyžaduje mnohem víc času než snění samo, jsou tito snoví literáti po celý život přímo přezaměstnáni; nikdy s tím nejsou hotovi, nikdy nezapíší ani z poloviny to, o čem sní.“ (Hermann Hesse, Pozdní prózy)
„Text je fetiš a tento fetiš po mně touží. Text si mě zvolil a nyní mě prověřuje celou soustavou neviditelných clon a sérií chytáků: slovní zásoba, odkazy, čitelnost atd.; a v prostřed textu (nikoli za ním) se skrývá autor.“ (Roland Barthes, Rozkoš z textu)
...Snění pro mě začalo znamenat nejen výlety do nejkrásnějších míst, ale také velmi příjemný útěk z reality – tak příjemný, že jsem začala obrazy při snění zkoumat do hloubky a detailů.
Spánek již dávno není jen fyzická potřeba – je to mentální terapie, únik do světů, kde zaniká každodenní dění. Je to nejrychlejší a nejúčinnější léčba diagnózy, kterou neumím pojmenovat.
Báseň, kterou jsem se rozhodla ztvárnit je právě jedna z těch, kdy jsem ve snu narazila na podivuhodnou krajinu, která se do mě silně zaryla. Baví mě nad těmito krajinami uvažovat jako nad fascinující přírodou stejně tak jako nad vnitřním odrazem duše/mysli.
Krajina je tím, do čeho jsem se zamilovala. Pro nekonečnou interpretaci, pro to, že je všude, ve všem, i tam, kam se nekouknu. Přenáším ji do textu, který mi posléze může způsobit slast.
Svou dlouhodobější tvorbu se skleněnými trubičkami jsem se rozhodla posunout dál tím způsobem, že jsem pro bakalářskou práci zvolila trubičky s větším průměrem a začala do nich foukat, díky čemuž v ohybech jednotlivých písmen zůstal prostor pro průchod kapalin a jiných látek a zároveň díky průchozím ohybům získaly větší stabilitu.
Samotné práce se trubkami si cením samozřejmě kvůli výsledku, ale především kvůli její meditativní povaze.
Krajina, kterou v práci tematizuji je zde znázorněna nejen v obsahu básně, ale i ve formátu – horizont je ztvárněn ve slovech hladinou, která vyplňuje vnitřek skleněných písmen, přelévá se z jednoho do druhého.
Zároveň je pro mě neopomenutelný moment střetnutí čtenáře/diváka s dílem – už jen prvotní formální otázka, zda si bude dílo vykládat jako text či spíše jako objekt je pro mě přitažlivá. Nepotřebuji, aby dokázal rozluštit slovo od slova, písmeno od písmene – pokud bude objekty vnímat čistě v materiální podobě a „neluštit“, je to pro mne stejně podstatné.
hodiny klamou
výjimečně
nejdu pozdě
z nudy jedu tam
kde
to neznám
večerky svítěj jasněji
než večernice
u obrovskýho pole
vřele začíná Smutno
hoď si věci do kurfu
pojedeme domů
„Text je fetiš a tento fetiš po mně touží. Text si mě zvolil a nyní mě prověřuje celou soustavou neviditelných clon a sérií chytáků: slovní zásoba, odkazy, čitelnost atd.; a v prostřed textu (nikoli za ním) se skrývá autor.“ (Roland Barthes, Rozkoš z textu)
...Snění pro mě začalo znamenat nejen výlety do nejkrásnějších míst, ale také velmi příjemný útěk z reality – tak příjemný, že jsem začala obrazy při snění zkoumat do hloubky a detailů.
Spánek již dávno není jen fyzická potřeba – je to mentální terapie, únik do světů, kde zaniká každodenní dění. Je to nejrychlejší a nejúčinnější léčba diagnózy, kterou neumím pojmenovat.
Báseň, kterou jsem se rozhodla ztvárnit je právě jedna z těch, kdy jsem ve snu narazila na podivuhodnou krajinu, která se do mě silně zaryla. Baví mě nad těmito krajinami uvažovat jako nad fascinující přírodou stejně tak jako nad vnitřním odrazem duše/mysli.
Krajina je tím, do čeho jsem se zamilovala. Pro nekonečnou interpretaci, pro to, že je všude, ve všem, i tam, kam se nekouknu. Přenáším ji do textu, který mi posléze může způsobit slast.
Svou dlouhodobější tvorbu se skleněnými trubičkami jsem se rozhodla posunout dál tím způsobem, že jsem pro bakalářskou práci zvolila trubičky s větším průměrem a začala do nich foukat, díky čemuž v ohybech jednotlivých písmen zůstal prostor pro průchod kapalin a jiných látek a zároveň díky průchozím ohybům získaly větší stabilitu.
Samotné práce se trubkami si cením samozřejmě kvůli výsledku, ale především kvůli její meditativní povaze.
Krajina, kterou v práci tematizuji je zde znázorněna nejen v obsahu básně, ale i ve formátu – horizont je ztvárněn ve slovech hladinou, která vyplňuje vnitřek skleněných písmen, přelévá se z jednoho do druhého.
Zároveň je pro mě neopomenutelný moment střetnutí čtenáře/diváka s dílem – už jen prvotní formální otázka, zda si bude dílo vykládat jako text či spíše jako objekt je pro mě přitažlivá. Nepotřebuji, aby dokázal rozluštit slovo od slova, písmeno od písmene – pokud bude objekty vnímat čistě v materiální podobě a „neluštit“, je to pro mne stejně podstatné.
hodiny klamou
výjimečně
nejdu pozdě
z nudy jedu tam
kde
to neznám
večerky svítěj jasněji
než večernice
u obrovskýho pole
vřele začíná Smutno
hoď si věci do kurfu
pojedeme domů
