2017
Kniha
Jsi jako mlha
zjevíš se
nikdo neví jak
rozplyneš se
nikdo neví proč
tma, kterou cítím
nic v ní nevidím
jsi jako rosa
po které chodím
ráno bosa
jsi
a pak
už ne.
Tato báseň se line celou knížkou. Vybrala jsem ze svých textů a básní právě tuto, jelikož se týká tématu pomíjivosti, které v této práci zkoumám. Žijeme v uspěchané době, kdy vše kolem nás jde dopředu takovou rychlostí, že nemáme šanci vnímat spoustu podnětů. Veškeré dění probíhá neskutečně rychle. Mluvíte s člověkem, najednou se otočíte a on už tam není. To, že tam opravdu byl, a že jste s ním doopravdy mluvili poznáte jen podle toho, že po sobě zanechal určitou stopu. Otisk, který odkazuje na reálnou existenci reálného člověka. Toto zachycení stop po naší existenci je naší přirozenou snahou. Každý z nás se snaží zanechat nějaké stopy po své existenci, po svém pomíjivém bytí. Právě tato pomíjivá stopa člověka mě zajímá. Jedna z věcí, která člověka dobře definuje, je to, co po sobě zanechává, ať už v jakémkoli časovém úseku. V souvislosti s nynější dobou se mnoho lidí ani nepozastaví nad tím, co po sobě svými činy zanechávají a už vůbec nepostřehnou věci a okamžiky, které jsou pomíjivé. Málokdo se dnes dokáže pozastavit v rychleplynoucím čase, uvědomit si sám sebe.
Pokusila jsem se tedy definovat svou vlastní existenci a identitu pomocí zachycování nejrůznějších pomíjivých fyzických stop. Vyfotila jsem deset těchto záznamů a seskupila je do jedné knihy jakožto ilustrace k mé básni. Vytvořila jsem citlivé a (pro mě) intimní zachycení své pomíjivé existence v určitém čase a určitém prostoru, jež se nikdy nebude opakovat stejně. Vzniklo autoportrétní fotoalbum, ale mé fyzické já na fotkách není; je na nich pouze stopa po něm.
Fotografie a text jsou natištěny na transparentní fólii; respektive světlá místa jsou transparentní, což je určitá metafora pro samotnou stopu a její pomíjivost; už v knížce "mizí". Fólie jsou prokládány papírem, který vytváří efekt zrcadla. Je zde hned z několika důvodů. Člověk přichází do konfrontace se sebou samým, což souvisí se sebepoznáním, které je důležité pro sebereflexi v životě, která mezi lidmi často chybí. Zároveň je tento papír velice náchylný na dotek, na jeho povrchu zůstavají stopy po prstech, čímž ten, kdo si knížku prohlíží v ní také zanechává určitý druh otisku a můžeme řict, že se na ní také podílí. A možná, že právě tohle uvědomování si i těch nejmenších detailů, nejmenších stop co po nás zůstávají může vést k uvědomění si těch většich stop po nás, ať už se jedná o činy, slova, situace a to co po nich nebo po nás zůstane.
Pokusila jsem se tedy definovat svou vlastní existenci a identitu pomocí zachycování nejrůznějších pomíjivých fyzických stop. Vyfotila jsem deset těchto záznamů a seskupila je do jedné knihy jakožto ilustrace k mé básni. Vytvořila jsem citlivé a (pro mě) intimní zachycení své pomíjivé existence v určitém čase a určitém prostoru, jež se nikdy nebude opakovat stejně. Vzniklo autoportrétní fotoalbum, ale mé fyzické já na fotkách není; je na nich pouze stopa po něm.
Fotografie a text jsou natištěny na transparentní fólii; respektive světlá místa jsou transparentní, což je určitá metafora pro samotnou stopu a její pomíjivost; už v knížce "mizí". Fólie jsou prokládány papírem, který vytváří efekt zrcadla. Je zde hned z několika důvodů. Člověk přichází do konfrontace se sebou samým, což souvisí se sebepoznáním, které je důležité pro sebereflexi v životě, která mezi lidmi často chybí. Zároveň je tento papír velice náchylný na dotek, na jeho povrchu zůstavají stopy po prstech, čímž ten, kdo si knížku prohlíží v ní také zanechává určitý druh otisku a můžeme řict, že se na ní také podílí. A možná, že právě tohle uvědomování si i těch nejmenších detailů, nejmenších stop co po nás zůstávají může vést k uvědomění si těch většich stop po nás, ať už se jedná o činy, slova, situace a to co po nich nebo po nás zůstane.