2022
Orkulindin je jméno pro energetický spot na ostrově Hrísey, který je prý jedním ze dvou nejsilnějších na Islandu. Ledovec na hoře Kaldbakur vysílá extrémní množství energie do fjordu a míří přímo na ostrov. Ve směru ledovce je na vrcholku kopečku mohyla která míří na druhou stranu fjordu, na sluneční horu. V zimních měsících je vždy první dotyk polární záře přesně nad vrcholem hory Kaldbakur. Občas to vypadá jakoby hora soptila zelené světlo jako polární vulkán.
Video s autorským soundtrackem zaznamenává moje denní snění, procházení a bloumání po ostrově.
Sever Islandu je velmi krásné místo. Můj pobyt zde pro mě byl jako být ve snu nebo být neustále pod vlivem psychedelických drog. Žít na ostrově je diametrálně odlišná zkušenost než vše co jsem doposud zažila. A i přes to, jsem se zde cítila méně mimo civilizaci než v domě na Šumavě, ve kterém jsem vyrůstala, mě dohonila nostalgie. Při pozorování moře, líně padajícího sněhu nebo i při proplétání se mezi sušenými rybami se mi stále hlavou honily myšlenky na mojí rodnou krajinu s lesy a mírnými malebnými kopečky. Sever mě vždy přitahoval a zde jsem prožila po dlouhé době konečně pořádnou zimu, tak jako v dětství v horách. Zpěv ptáků, který na ostrově neutichá ani v nočních hodinách připomíná jarní podvečer na šumavských lukách. Možná proto jsem náhrala tak tklivý soundtrack.
Video jsem ukázala i místním z Hrísey a setkalo se s úspěchem. Je totiž ještě větší nostalgií vidět svoují rodnou hroudu očima cizince.
Také jsem měla možnost video vystavit v rámci společné výstavy v Akureyri (největší město severu Islandu). Tuto výstavu kurátorovala Tereza Kociánová a její název byl Hvar er heimili mitt - Kde je muj domov. Tereza vystavila několik umělkyň a to:
Jana Jano
Ivana Golanová
Kateřina Štěpánková
Anna Tesařová
Tereza Šuláková (ReZ!)
Marie Bradavková
Tereza Obšivačová
Tereza Kociánová
kurátorčin úvodní text:
"Domov není místo, odkud jsi, je to místo, kde najdeš světlo, když všechno potemní."
Začátek české státní hymny je otázkou, kde domov můj. Snažila jsem se tedy najít lidi, kteří opustili svou zemi, aby našli svůj nový domov zde, na Islandu. Většina zde žijících umělců nachází svou nekonečnou inspiraci v islandské krajině a jedinečné přírodě, tak odlišné od té středoevropské.
Sever Islandu je velmi krásné místo. Můj pobyt zde pro mě byl jako být ve snu nebo být neustále pod vlivem psychedelických drog. Žít na ostrově je diametrálně odlišná zkušenost než vše co jsem doposud zažila. A i přes to, jsem se zde cítila méně mimo civilizaci než v domě na Šumavě, ve kterém jsem vyrůstala, mě dohonila nostalgie. Při pozorování moře, líně padajícího sněhu nebo i při proplétání se mezi sušenými rybami se mi stále hlavou honily myšlenky na mojí rodnou krajinu s lesy a mírnými malebnými kopečky. Sever mě vždy přitahoval a zde jsem prožila po dlouhé době konečně pořádnou zimu, tak jako v dětství v horách. Zpěv ptáků, který na ostrově neutichá ani v nočních hodinách připomíná jarní podvečer na šumavských lukách. Možná proto jsem náhrala tak tklivý soundtrack.
Video jsem ukázala i místním z Hrísey a setkalo se s úspěchem. Je totiž ještě větší nostalgií vidět svoují rodnou hroudu očima cizince.
Také jsem měla možnost video vystavit v rámci společné výstavy v Akureyri (největší město severu Islandu). Tuto výstavu kurátorovala Tereza Kociánová a její název byl Hvar er heimili mitt - Kde je muj domov. Tereza vystavila několik umělkyň a to:
Jana Jano
Ivana Golanová
Kateřina Štěpánková
Anna Tesařová
Tereza Šuláková (ReZ!)
Marie Bradavková
Tereza Obšivačová
Tereza Kociánová
kurátorčin úvodní text:
"Domov není místo, odkud jsi, je to místo, kde najdeš světlo, když všechno potemní."
Začátek české státní hymny je otázkou, kde domov můj. Snažila jsem se tedy najít lidi, kteří opustili svou zemi, aby našli svůj nový domov zde, na Islandu. Většina zde žijících umělců nachází svou nekonečnou inspiraci v islandské krajině a jedinečné přírodě, tak odlišné od té středoevropské.
video a výstava v Gamli Skóli, Hrísey
výstava v Deiglan Gallery, Akureyri
