2017
70ti minutový film, série rituálů/performancí. Narativ se skrývá v jejich logické návaznosti. Pan Ovocňák je podobně jako Čurohlav další z masek, alternativních osobností, které se jednou za čas musím prožít. V tomto případě jsem procházel psychospirituální krizí, točící se okolo tématu nesmyslu v deterministickém vesmíru. Pod maskou Pana Ovocňáka se toto téma zjednodušilo na prožití smrti a narození. Ať už jsou tyto fenomény při osobním prožitku závažné jak chtějí, nesmí zde chybět ani humor, bez něhož by prožívané zkušenosti neměly potřebnou hloubku. Spolupráce s Annou Tesařovou na pozici kameramanky.
Na týhle bakalářce jsem dělal necelej rok, a prochodili jsme kvůli jednotlivým rituálům na 500 kilometrů. Ačkoliv nemusím arteterapický práce, tady to fungovalo. Psychospirituální krize mě málem zabila, ale Ovocňák mě zachránil. Paradox nesmyslu v deterministickým vesmíru sem sice nevyřešil, ale zato hodně rozvedl, což prostupuje mojí prací a v budoucnu bude ještě gradovat. Sebevzdělávání okolo rituálů samotných jsem se plánovitě vyhnul, havně proto, abych jen nenaplňoval zažitý formulky a návody jak na to. Rituály sem si prostě vymyslel. Postupem času jsem samozřejmě zjistil, že velice podobný praktiky už existujou.
Moje oblíbená vzpomínka je, jak jsme kvůli jednomu záběru zdolávali Keprník v Jeseníkách třikrát. Dvakrát jsme došli asi pět kilometrů a zasekli se v závějích a chumelenici přes celou noc. Nešlo to už ani tam ani zpátky. Původně zamýšlenej záběr sem sice ani nepoužil, zato vzniknul úplně jinej. Dotyk smrti. Bez ohně bysme prostě umrzli a udržovat ho bylo i ve dvou skutečně vysilující. Jako bysme celou noc plavali v moři sněhu. Koupání v jezeře z jílu bylo snad ještě míň příjemný, než se nahatej plazit sněhem. Zvlášť když jsem se konečně narodil z kluzskýho hrdla jeskyně a na sluníčku to na mě zaschlo. Musel sem se narodit ještě jednou, tentokrát ze zaschlý krustičky jílu, která mě při každym pohybu depilovala. A paradoxně nejděsivnější zkušeností týkající se prožitku chladu byla koupel v potůčku při který jsem dokonce dvakrát omdlel. Nějak jsem díky tomu začal věřit prenatálním teoriím Stanislava Grofa, anžto ve mě přímý zažívání chladu vyvolávalo opravdu hluboký tělesný vzpomínky na časy v bříšku. Narození a smrt jsou si fakt blízko.
Jedna věc ze záběrů není zřejmá. Když se tam plazím v lese, dotýkám se kamenů a podivných skulptur - tak má Pan Ovocňák v očích tu šedivou blánu. To je ve sutečnosti fólie z LCD displayů, která svět rozdělí na dva, z nichž ani jeden neni tam, kde byl ten původní a skutečnej. Oba se navíc prolínají a krásně duhově mihotaj. Je prakticky nemožný se v tom pohybovat jako normální člověk. Nebýt Aničky, tak jsem dvakrát spadnul ze skály a pravděpodobně se zabil. V tom zvláštním světě za psychedelickou fólií se zdá, že je všechno možný.
Ovocňákův monolog na konci jsem nahrával zoom rekordérem zavřeným v tašce na foťák, protože dost foukalo, a tak tam neni slyšet že to je spíš dialog se srncem, kterej se mnou rozmlouval z údolí. Dělal hodně podobný zvuky jako já, takže sme si rozuměli.
Z reakcí diváků se zdá že jsem v tom sám, ale Pana Ovocňáka vnímám jako film o komixovym superhrdinovi, jehož jedinýma superschopnostma je narodit se a umřít.
Moje oblíbená vzpomínka je, jak jsme kvůli jednomu záběru zdolávali Keprník v Jeseníkách třikrát. Dvakrát jsme došli asi pět kilometrů a zasekli se v závějích a chumelenici přes celou noc. Nešlo to už ani tam ani zpátky. Původně zamýšlenej záběr sem sice ani nepoužil, zato vzniknul úplně jinej. Dotyk smrti. Bez ohně bysme prostě umrzli a udržovat ho bylo i ve dvou skutečně vysilující. Jako bysme celou noc plavali v moři sněhu. Koupání v jezeře z jílu bylo snad ještě míň příjemný, než se nahatej plazit sněhem. Zvlášť když jsem se konečně narodil z kluzskýho hrdla jeskyně a na sluníčku to na mě zaschlo. Musel sem se narodit ještě jednou, tentokrát ze zaschlý krustičky jílu, která mě při každym pohybu depilovala. A paradoxně nejděsivnější zkušeností týkající se prožitku chladu byla koupel v potůčku při který jsem dokonce dvakrát omdlel. Nějak jsem díky tomu začal věřit prenatálním teoriím Stanislava Grofa, anžto ve mě přímý zažívání chladu vyvolávalo opravdu hluboký tělesný vzpomínky na časy v bříšku. Narození a smrt jsou si fakt blízko.
Jedna věc ze záběrů není zřejmá. Když se tam plazím v lese, dotýkám se kamenů a podivných skulptur - tak má Pan Ovocňák v očích tu šedivou blánu. To je ve sutečnosti fólie z LCD displayů, která svět rozdělí na dva, z nichž ani jeden neni tam, kde byl ten původní a skutečnej. Oba se navíc prolínají a krásně duhově mihotaj. Je prakticky nemožný se v tom pohybovat jako normální člověk. Nebýt Aničky, tak jsem dvakrát spadnul ze skály a pravděpodobně se zabil. V tom zvláštním světě za psychedelickou fólií se zdá, že je všechno možný.
Ovocňákův monolog na konci jsem nahrával zoom rekordérem zavřeným v tašce na foťák, protože dost foukalo, a tak tam neni slyšet že to je spíš dialog se srncem, kterej se mnou rozmlouval z údolí. Dělal hodně podobný zvuky jako já, takže sme si rozuměli.
Z reakcí diváků se zdá že jsem v tom sám, ale Pana Ovocňáka vnímám jako film o komixovym superhrdinovi, jehož jedinýma superschopnostma je narodit se a umřít.
