2019
60 minut dlouhý akční/performance film vybudovaný na scénáři univerzálního mýtu tak, jak jej popisuje Joseph Cambell. Příběh hrdiny, který se nedokáže vyrovnat s absencí duchovna na pozadí velkoměsta pozdního kapitalismu. Magisterská práce oceněná cenou děkana na FAVU VUT v Brně, Filipem Cenkem.
Tenhle film zabral rok práce. Džok je jméno digitální zrcadlovky na kterou byl natočenej. Džok je taky název jednoho záběru, kterej byl v průměru dlouhej 1-2 sekundy a ze kterejch je film vystavěnej. Nejsem přítel herectví a hereckejch výkonů, tak jsem se rohodnul všechny scény prožít a tedy - trochu paradoxně - odperformovat. Jsem režisér, neherec a střihač v jedný osobě. Anička Tesařová je Džok operátor - tedy kameramanka.
Námět jsem si nevymyslel, žiju ho. Je to šílenství pozorovat, jak lidstvo okolo ztrácí veškerý duchovní hodnoty a snaží se svoje štěstí najít v materiálu - produktech, které zběsile konzumuje. Neví kdo jsou, kde jsou a co dělají. A kapitalismus veškerou kulturu a duchovno požírá a mutuje. Jedním příkladem za všechny může bejt třeba Černej pátek. Hollywoodská filmová produkce tenhle systém glorifikuje. Hrdina takového příběhu sice prožije spoustu těžkostí a zkoušek, nicméně jeho šťastným koncem je, když se triumfálně přisaje zpět k mateřskýmu prsu kapitalistický společnosti. Jelikož mě to uráží, tak jsem tenhle postup tak trochu zparodoval. Je to ale humor bez vtipu, protože parodií je opravdovej mytologickej příběh.
Celý natáčení bylo šílenství. Jedna situace intenzivnější než druhá. Jedna synchronicita za druhou. Například si pamatuju, že scénu, kde Ďábel pálí symboly světových náboženství jsme měli natáčet na střeše školy, kam jsem vyřizoval povolení vstupu týden dopředu. No a zrovna ten den hořel Notre Damme. A aby toho nebylo málo (to už se do médií příliš nedostalo) tak ten samej den hořela i Al Aqsa v Jeruzalémě.
Nebo scéna, kde Čurohlav ryje do Kateřiny Šedý za její projekt v Českým Krumlově a ona netuší, že člověk za maskou v centru města strávil dvacet let života, rok a půl na Cejlu a tři roky v Líšni. A ona má tu drzost označit ho za blázna, nikoliv umělce s tím že se má jít léčit. Nu což, pořezal sem se teda klíčema od baráku v Krumlově, potřísnil tim volební lístky se svojí adresou a nechal jí tam příspěvěk jednoho Eura pro UNES-CO.
Taky je tam spousta detailů, na který nechci zapomenout. Znova ve scéně s Čurohlavem, kterej se vyskytnul na módní přehlídce Bloody Sexy Halloween, vybrali ho mezi finalisty, ale dokud už nebylo pozdě, nikdo netušil, že se polil opravdovou prasečí krví a ty žlutý lístečky, který u toho rozhazoval, byly volební lístky Miloše Zemana.
Ty masky co jsme našli s Adarem v Loch Voilu, tam nechaly nějaký čarodějnice po svým rituálu a Adar dostal vlka, což je jeho duchovní zvíře. Žebra mi rozbil na dva a půl měsíce.
Nebo ta scéna v Krakově.. hraje u toho black metalová skladba od Formloff - Spyhorelandet (Pozvracet celou zemi). Text týhle skladby je v podstatě přezpívaný nadávání světu jedný hodně špatně zfetovaný holky v MHD v Oslu. Kdysi jsem s tou kapelou dělal rozhovor a psal recenzi na tu desku. Poslouchal jsem ji v různých situacích a jednou, to jsem si to pouštěl před spaním, mi ta hudba spustila halucinace. Bylo to něco mezi tripem a hypnagogickým sněním. Jen chci podotknout že jsem byl naprosto střízliv. Halucinoval jsem kubistický město, kde do sebe různězajížděli ulice a domy, viděl jsem ho z různých úhlů zároveň. Na pozadí toho města se otáčela bysta - portrét neznámýho člověka vyrobená jakoby z drátů. Když jsme to natáčeli v Krakově (na štědrej den mimochodem) o 5 let později, narazil jsem právě na tu bystu z tý halucinace. Chvíli jsem nadával, chvíli se smál a pak jsme natočili co bylo třeba.
Další zajímavost mě napadá : v Krakově je možný najít sochu věrnýho psa Džoka, co čekal na kruháči na svýho pána, kterej ale už dávno umřel. A o úplně jiným psovi Džokovi byl natočenej film Věrný pes Jock. Džok je tam nejčastější slovo. A Old Jock je taky skotský pivko který tam v jedný scéně exuju. Výborný.
Dost lidí taky netuší co se děje, když tam chčiju prdelí. To je jogínský čištění střev - Šankha Prakšalana, o dost účinnější metoda, než klistýr. No a ta Vodka je jen ilustrací toho co si myslim o současných evropských jogínech, šamanech a podobný manažerský svoloči.
Fuj a to poblití se na úplnym konci filmu bylo to nejstrašnější setkání s alkoholem za celej můj život. Nic.. to ani nechci rozepisovat.
Moje oponentka Lenka Střeláková správně poznala, že celej ten film je v podstatě iniciačním rituálem odchodu ze školy. Mam trochu potíže s pamětí, takže jediný co si doposud pamatuju je studium. Celej život. Tak sem se rozhodl, že si přechodovej rituál konce studia udělám složitější a natočim tenhle film. Nesmírně náročnej střih z extrémního množství materiálu byl technologickou součástí celý tý práce. Jak jsem byl zvyklej bejt pořád někde v přírodě, lézt po lesích, spát tam, tvořit .. tak jsem si dal za úkol v rámci Jog Filmu rok nevylézt z města. Porušil jsem to jen třikrát, striktně kvůli natáčení. Bolelo to. Čtvrt roku depresí bylo taky dost inspirativních.
No a nakonec, poslední část práce už ani není film, ani jeho promítání, to teprve možná někdy uvidíte v čem pokračuju.
Zatím ho nedávám online, koukat na to na notebooku je holá pitomost, chce to masivní zvuk a tomu poplatnou velikost plátna. V případě zájmu mě kontaktujte a promítání vymyslíme.
Námět jsem si nevymyslel, žiju ho. Je to šílenství pozorovat, jak lidstvo okolo ztrácí veškerý duchovní hodnoty a snaží se svoje štěstí najít v materiálu - produktech, které zběsile konzumuje. Neví kdo jsou, kde jsou a co dělají. A kapitalismus veškerou kulturu a duchovno požírá a mutuje. Jedním příkladem za všechny může bejt třeba Černej pátek. Hollywoodská filmová produkce tenhle systém glorifikuje. Hrdina takového příběhu sice prožije spoustu těžkostí a zkoušek, nicméně jeho šťastným koncem je, když se triumfálně přisaje zpět k mateřskýmu prsu kapitalistický společnosti. Jelikož mě to uráží, tak jsem tenhle postup tak trochu zparodoval. Je to ale humor bez vtipu, protože parodií je opravdovej mytologickej příběh.
Celý natáčení bylo šílenství. Jedna situace intenzivnější než druhá. Jedna synchronicita za druhou. Například si pamatuju, že scénu, kde Ďábel pálí symboly světových náboženství jsme měli natáčet na střeše školy, kam jsem vyřizoval povolení vstupu týden dopředu. No a zrovna ten den hořel Notre Damme. A aby toho nebylo málo (to už se do médií příliš nedostalo) tak ten samej den hořela i Al Aqsa v Jeruzalémě.
Nebo scéna, kde Čurohlav ryje do Kateřiny Šedý za její projekt v Českým Krumlově a ona netuší, že člověk za maskou v centru města strávil dvacet let života, rok a půl na Cejlu a tři roky v Líšni. A ona má tu drzost označit ho za blázna, nikoliv umělce s tím že se má jít léčit. Nu což, pořezal sem se teda klíčema od baráku v Krumlově, potřísnil tim volební lístky se svojí adresou a nechal jí tam příspěvěk jednoho Eura pro UNES-CO.
Taky je tam spousta detailů, na který nechci zapomenout. Znova ve scéně s Čurohlavem, kterej se vyskytnul na módní přehlídce Bloody Sexy Halloween, vybrali ho mezi finalisty, ale dokud už nebylo pozdě, nikdo netušil, že se polil opravdovou prasečí krví a ty žlutý lístečky, který u toho rozhazoval, byly volební lístky Miloše Zemana.
Ty masky co jsme našli s Adarem v Loch Voilu, tam nechaly nějaký čarodějnice po svým rituálu a Adar dostal vlka, což je jeho duchovní zvíře. Žebra mi rozbil na dva a půl měsíce.
Nebo ta scéna v Krakově.. hraje u toho black metalová skladba od Formloff - Spyhorelandet (Pozvracet celou zemi). Text týhle skladby je v podstatě přezpívaný nadávání světu jedný hodně špatně zfetovaný holky v MHD v Oslu. Kdysi jsem s tou kapelou dělal rozhovor a psal recenzi na tu desku. Poslouchal jsem ji v různých situacích a jednou, to jsem si to pouštěl před spaním, mi ta hudba spustila halucinace. Bylo to něco mezi tripem a hypnagogickým sněním. Jen chci podotknout že jsem byl naprosto střízliv. Halucinoval jsem kubistický město, kde do sebe různězajížděli ulice a domy, viděl jsem ho z různých úhlů zároveň. Na pozadí toho města se otáčela bysta - portrét neznámýho člověka vyrobená jakoby z drátů. Když jsme to natáčeli v Krakově (na štědrej den mimochodem) o 5 let později, narazil jsem právě na tu bystu z tý halucinace. Chvíli jsem nadával, chvíli se smál a pak jsme natočili co bylo třeba.
Další zajímavost mě napadá : v Krakově je možný najít sochu věrnýho psa Džoka, co čekal na kruháči na svýho pána, kterej ale už dávno umřel. A o úplně jiným psovi Džokovi byl natočenej film Věrný pes Jock. Džok je tam nejčastější slovo. A Old Jock je taky skotský pivko který tam v jedný scéně exuju. Výborný.
Dost lidí taky netuší co se děje, když tam chčiju prdelí. To je jogínský čištění střev - Šankha Prakšalana, o dost účinnější metoda, než klistýr. No a ta Vodka je jen ilustrací toho co si myslim o současných evropských jogínech, šamanech a podobný manažerský svoloči.
Fuj a to poblití se na úplnym konci filmu bylo to nejstrašnější setkání s alkoholem za celej můj život. Nic.. to ani nechci rozepisovat.
Moje oponentka Lenka Střeláková správně poznala, že celej ten film je v podstatě iniciačním rituálem odchodu ze školy. Mam trochu potíže s pamětí, takže jediný co si doposud pamatuju je studium. Celej život. Tak sem se rozhodl, že si přechodovej rituál konce studia udělám složitější a natočim tenhle film. Nesmírně náročnej střih z extrémního množství materiálu byl technologickou součástí celý tý práce. Jak jsem byl zvyklej bejt pořád někde v přírodě, lézt po lesích, spát tam, tvořit .. tak jsem si dal za úkol v rámci Jog Filmu rok nevylézt z města. Porušil jsem to jen třikrát, striktně kvůli natáčení. Bolelo to. Čtvrt roku depresí bylo taky dost inspirativních.
No a nakonec, poslední část práce už ani není film, ani jeho promítání, to teprve možná někdy uvidíte v čem pokračuju.
Zatím ho nedávám online, koukat na to na notebooku je holá pitomost, chce to masivní zvuk a tomu poplatnou velikost plátna. V případě zájmu mě kontaktujte a promítání vymyslíme.
