2015
Dvanáctiminutové video simulující projekci kreseb na skicák, videoprojekce se zvukovou smyčkou kroků.
Projekt ze stáže na Australské národní univerzitě v Canbeře, vzniklý v rámci předmětu Environment 1.
Několik měsíců jsem si vedla vizuální deník, kde jsem experimentovala s kresbou za chůze. Tato potřeba vznikla z fascinace Bundian way, starobylou aboriginskou stezkou, kterou jsem chtěla projít, ale z praktických a administrativních důvodů to nebylo možné. Naladila jsem se nicméně na objevitelský a dobrodružný přístup ke světu během každé, i té nejbanálnější cesty. Kromě většiny kreseb vzniklé přímo za chůze jsem zapojila i vizuální pozorování při chvílích zastavení. Tento projekt má návaznost na dvě moje starší, na záznamu založené série – Knihu snů (kresby snů) a Talking painting (malba konkrétního místa v lese se zabudovaným zvukovým záznamem maximálního počtu myšlenek). Hlavní spojitost vidím ve vzrušující nemožnosti naplnit ideu záznamu veškerého dění. Myšlenkové zázemí pro svoje „walking drawings“ jsem našla např. v eseji H. D. Thoreau Chůze (1862), a u spisovatelů jako je Tomas Espedal, Marlo Morgan, nebo Bruce Chatwin. Mezi velmi inspirující filmy patří Into the Wild (2007), Tracks (2013) nebo Wild (2014) popisující dlouhé, svým způsobem iniciační cesty, zatímco například v experimentálním filmu Bezúčelná procházka Alexandera Hackenschmieda (1930) se tento patos svobody a zostřeného vnímaní světa projevuje v “menším”, každodenním měřítku, podobně jako v umělecké a životní praxi situacionistů. Obecněji jsem přemýšlela o různých poutnických a objevitelských cestách, nomádském způsobu života, aboriginských Walkabouts, či cestovních denících - ze světa umění třeba deník Františka Skály na cestě do Benátek (1993). O experimentálnější počiny svým způsobem dokumentární kresby se zasloužila např. Olga Karlíková (např. vizuální záznamy ptačího zpěvu) a někteří představitelé českého akčního umění (J. Mlčoch, M. Šejn, M. Kozelka), obzvlášť zajímavý mi přišel např. projekt Haiku I, II, III (1974) J. Valocha (fotografická série přírodních struktur během celodenního putování krajinou), cesta za sluncem M. Maura (1988), akční kresby a texty M. Zeta při cestování v Himalájích (1993), a obzvlášť pak peripatetické kresby/básně Karla Adamuse, od osmdesátých let vytvářené někdy rovněž za chůze nebo za pomocí klimatických jevů (větrné kresby atd.)
Několik měsíců jsem si vedla vizuální deník, kde jsem experimentovala s kresbou za chůze. Tato potřeba vznikla z fascinace Bundian way, starobylou aboriginskou stezkou, kterou jsem chtěla projít, ale z praktických a administrativních důvodů to nebylo možné. Naladila jsem se nicméně na objevitelský a dobrodružný přístup ke světu během každé, i té nejbanálnější cesty. Kromě většiny kreseb vzniklé přímo za chůze jsem zapojila i vizuální pozorování při chvílích zastavení. Tento projekt má návaznost na dvě moje starší, na záznamu založené série – Knihu snů (kresby snů) a Talking painting (malba konkrétního místa v lese se zabudovaným zvukovým záznamem maximálního počtu myšlenek). Hlavní spojitost vidím ve vzrušující nemožnosti naplnit ideu záznamu veškerého dění. Myšlenkové zázemí pro svoje „walking drawings“ jsem našla např. v eseji H. D. Thoreau Chůze (1862), a u spisovatelů jako je Tomas Espedal, Marlo Morgan, nebo Bruce Chatwin. Mezi velmi inspirující filmy patří Into the Wild (2007), Tracks (2013) nebo Wild (2014) popisující dlouhé, svým způsobem iniciační cesty, zatímco například v experimentálním filmu Bezúčelná procházka Alexandera Hackenschmieda (1930) se tento patos svobody a zostřeného vnímaní světa projevuje v “menším”, každodenním měřítku, podobně jako v umělecké a životní praxi situacionistů. Obecněji jsem přemýšlela o různých poutnických a objevitelských cestách, nomádském způsobu života, aboriginských Walkabouts, či cestovních denících - ze světa umění třeba deník Františka Skály na cestě do Benátek (1993). O experimentálnější počiny svým způsobem dokumentární kresby se zasloužila např. Olga Karlíková (např. vizuální záznamy ptačího zpěvu) a někteří představitelé českého akčního umění (J. Mlčoch, M. Šejn, M. Kozelka), obzvlášť zajímavý mi přišel např. projekt Haiku I, II, III (1974) J. Valocha (fotografická série přírodních struktur během celodenního putování krajinou), cesta za sluncem M. Maura (1988), akční kresby a texty M. Zeta při cestování v Himalájích (1993), a obzvlášť pak peripatetické kresby/básně Karla Adamuse, od osmdesátých let vytvářené někdy rovněž za chůze nebo za pomocí klimatických jevů (větrné kresby atd.)
