2013
procesuální malba v lese, instalace AVU
Už v zimě mi vytanula myšlenka, že by bylo skvělé vytvořit mluvící obraz, který by schovaným přehrávačem reprodukoval zvukovou stopu nahrávanou po celou dobu jeho tvorby - tedy obraz, který by sám v sobě obsahoval záznam o každé vteřině, kdy byl tvořen.
PLÁN
REALITA
Další problém se týká bezprostřednosti mluvených myšlenek. Idea není zcela uskutečnitelná z několika důvodů: myšlenky se rozvětvují do více linií, a jsou rychlejší než řeč; přece jen jsem zaznamenala určitou autocenzuru; a přestože je mi samomluva (nejen) při tvorbě celkem přirozená, myšlení se kolikrát bezděky stáhlo zpět do hlavy.
Problémem byla samozřejmě i samotná malba. Se změnami počasí a světla jsem počítala dopředu, obraz byl budován jakoby kubisticky z mnoha světelných perspektiv, s tím že vždycky pracuji na momentálním stavu. Postupně jsem pokračovala a byla jsem přes obtížnost úkolu, který jsem si dala, s procesem i průběžnými výsledky poměrně spokojená. V sobotu 25. května došlo k nečekanému zlomu. Přestože jsem překonávala a byla připravena překonat veškeré další překážky (povinnosti v Praze, mizerné počasí, …) a zůstat tak dlouho, dokud nebude obraz hotový, přepadla mě naprostá krize, vztek a frustrace, vědomí nemožnosti obraz v lese dokončit, i kdybych na to měla sto let. Že nejsem na místo skutečně napojená. Do té doby opečovávaný, milovaný, starostlivě k přenosu do igelitu balený obraz jsem začala nenávidět. Chtěla jsem ten trapný kýč nechat napospas dešti, že snad jedině na místě, které představuje, se s ním může skutečně identifikovat - skrze své zničení. Že nechám na náhodě a živlech, čeho sama nejsem schopná. Takové řešení mi přišlo efektní, lákavé – a příliš snadné. Těžko se to vysvětluje, ale jediným východiskem se pro mě stalo místo opustit a domalovat obraz kdekoli jinde (čímž jsem porušila svou hlavní zásadu). Vymanit se z diktatury jednotlivostí, znovu místo v sobě vidět v jeho celistvosti. Najít k němu vnitřní cestu. Když se člověk do někoho zamiluje, nepozná to ve chvílích, kdy s dotyčným je, ale když s ním není. Otázkou je, zda už tehdy nebyl obraz „namalovaný“ příliš. Otázka dokončení pro mě nikdy nebyla tak palčivá. Možná i tak to je nemožné. Co když jsem zcela selhala a přece jen mi nakonec jde víc o výsledek než proces? Co když chci víc než pravdivý obraz obraz, který se mi bude líbit? Podobných otázek je plná nahrávka, kterou ponechávám zcela bez úprav i se všemi trapnými či hluchými místy i v neposlouchatelné délce. Ani já jsem ji celou nikdy neslyšela a asi ji nikdo nikdy celou neuslyší. I když skoro nic není jak jsem chtěla, přece jen obraz mluví o každé minutě, kdy vznikal. Původní plán se mi v některých ohledech nepodařilo dodržet a v některých byl neuskutečnitelný. Nedokážu odlišit, který ohled je který. Výsledek možná nebude fungovat. Přesto je pro mě tento projekt důležitý a jsem ráda, že jsem ho uskutečnila. Mám pocit, že mě něco důležitého naučil, i když ani po hodinách úvah a tápání to nedokážu přesně definovat.
PLÁN
- Strávit dlouhou dobu na vybraném místě v lese a malovat, co vidím.
- Místo bude na Šumavě, v dosahu naší chalupy.
- Při malování budu nahrávat na rekordér všechno, co se mi bude honit hlavou.
- Malovat i mluvit bezprostředně, upřímně, bez cenzury.
- Přenést ducha místa do sebe a skrz sebe na plátno.
- Nemalovat podle žádné teoretické poučky, nepoužívat žádné triky, objevovat Ameriku.
- Po opuštění místa v lese už do obrazu nezasáhnu.
- Zviditelnit tvůrčí proces i se vším tápáním a hluchými místy.
- Riskovat, nezakrývat nezkušenost s malbou podle předlohy.
- Ačkoli budu malovat les, nebudu se snažit o žánrový krajinářský obraz – jde mi o proces, okamžik, bytí v určitý čas na určitém místě.
REALITA
Pro dlouhou zimu jsem se do plenéru dostala později, než jsem chtěla. O to intenzivněji jsem na projekt myslela, utvrzovala se v něm, vybrala jsem konkrétní lokalitu, představovala si ji a upínala se ke chvíli, kdy konečně začnu. Poprvé jsem se na Šumavu dostala 3. května a strávila jsem tam pak všechny květnové víkendy. Zachovala jsem původně plánované místo, ačkoli je od naší chalupy vzdálené přes 40 minut chůze a krásných a silných míst je dost hned za humny. Přitahoval mě k němu asi pocit konce světa (těsně před vchodem do obory a na začínajícím srázu, což je častý motiv mých snů). K rituálu a zážitku tvorby obrazu tedy patřila i cesta lesem s těžkým batohem a plátnem (pokud zrovna nebylo schované na blízkém posedu.
Samozřejmě se dostavila konfrontace představy s realitou, a to v několika směrech. Romantická idea lidmi opuštěné divočiny vzala za své hned první den, kdy jsem uslyšela vzdálené pily lesáků, které jakoby se den ode dne přibližovaly, ale těžko říct, v lese se zvuky nesou zvláštně. Na dohled se nikdy nepřiblížili, jen jsem cestou několikrát viděla jejich náznaky (auta, nová hromada dřeva...). Několikrát však jiní lidé přišli až na moje stanoviště; i tato nečekaná setkání jsou součástí zvukové nahrávky. Iluzornost dokonalé samoty a plíživá přítomnost jiných lidí snad bude patrná i z videonahrávek, které v těchto dnech zpracovávám.
Další problém se týká bezprostřednosti mluvených myšlenek. Idea není zcela uskutečnitelná z několika důvodů: myšlenky se rozvětvují do více linií, a jsou rychlejší než řeč; přece jen jsem zaznamenala určitou autocenzuru; a přestože je mi samomluva (nejen) při tvorbě celkem přirozená, myšlení se kolikrát bezděky stáhlo zpět do hlavy.
Problémem byla samozřejmě i samotná malba. Se změnami počasí a světla jsem počítala dopředu, obraz byl budován jakoby kubisticky z mnoha světelných perspektiv, s tím že vždycky pracuji na momentálním stavu. Postupně jsem pokračovala a byla jsem přes obtížnost úkolu, který jsem si dala, s procesem i průběžnými výsledky poměrně spokojená. V sobotu 25. května došlo k nečekanému zlomu. Přestože jsem překonávala a byla připravena překonat veškeré další překážky (povinnosti v Praze, mizerné počasí, …) a zůstat tak dlouho, dokud nebude obraz hotový, přepadla mě naprostá krize, vztek a frustrace, vědomí nemožnosti obraz v lese dokončit, i kdybych na to měla sto let. Že nejsem na místo skutečně napojená. Do té doby opečovávaný, milovaný, starostlivě k přenosu do igelitu balený obraz jsem začala nenávidět. Chtěla jsem ten trapný kýč nechat napospas dešti, že snad jedině na místě, které představuje, se s ním může skutečně identifikovat - skrze své zničení. Že nechám na náhodě a živlech, čeho sama nejsem schopná. Takové řešení mi přišlo efektní, lákavé – a příliš snadné. Těžko se to vysvětluje, ale jediným východiskem se pro mě stalo místo opustit a domalovat obraz kdekoli jinde (čímž jsem porušila svou hlavní zásadu). Vymanit se z diktatury jednotlivostí, znovu místo v sobě vidět v jeho celistvosti. Najít k němu vnitřní cestu. Když se člověk do někoho zamiluje, nepozná to ve chvílích, kdy s dotyčným je, ale když s ním není. Otázkou je, zda už tehdy nebyl obraz „namalovaný“ příliš. Otázka dokončení pro mě nikdy nebyla tak palčivá. Možná i tak to je nemožné. Co když jsem zcela selhala a přece jen mi nakonec jde víc o výsledek než proces? Co když chci víc než pravdivý obraz obraz, který se mi bude líbit? Podobných otázek je plná nahrávka, kterou ponechávám zcela bez úprav i se všemi trapnými či hluchými místy i v neposlouchatelné délce. Ani já jsem ji celou nikdy neslyšela a asi ji nikdo nikdy celou neuslyší. I když skoro nic není jak jsem chtěla, přece jen obraz mluví o každé minutě, kdy vznikal. Původní plán se mi v některých ohledech nepodařilo dodržet a v některých byl neuskutečnitelný. Nedokážu odlišit, který ohled je který. Výsledek možná nebude fungovat. Přesto je pro mě tento projekt důležitý a jsem ráda, že jsem ho uskutečnila. Mám pocit, že mě něco důležitého naučil, i když ani po hodinách úvah a tápání to nedokážu přesně definovat.
