2015
nástěnná kresba-malba-koláž
Na podzim několik projektů (instalace na Kukačče, výstava juke boxu v Arše, Sametové posvícení). Potom vyčerpání, rozmanitá zklamání. Domluva s Tomášem Vaňkem - vznikne velká antirozdrobená kresba na tři panely, těším se, ale nejde to. Pár hluchých pokusů, fiasko. Hlava plná starostí, nechce se mi nic dělat.

Jednoho dne nakreslím na prázdnou zeď hlavu uhlem.
 
Vracím se do dětství, kdy kreslení zvířat v bunkrech mělo veškerou vážnost a smysluplnost. Vracím se do puberty, kdy při malování každé romantické scenérie s dívkou a horami bujel v mé hlavě osudový příběh. Vracím se do pravěké jeskyně, kde byly pohnutky záhadné, ale jistě významné a opravdové. Náhlá, skoro už zapomenutá radost z vytvoření a zároveň objevení nového prostoru při kusu rybníčku. Magie. Bytostně potřebuju regresi a oddávám se jí. Postupně mi roste pod rukama celý nový svět - právě vznikající, rovnou nese svojí mytologii. Utváří svou kosmogonii, jednu z mnoha možných. Mrtvý král ptáků, opuštěná nevěsta ve větvích, hadroví poutníci, mořská panna s nohama a mořská panna bez ruk, barbie pravěká bohyně a mnoho dalších. A spousty imaginárních prostorů, náhle se otvírajících výhledů, mnohonásobných miniaturních krajin, přechodů, mezer, kde klíčí nový život. Jeden projev z mnoha možných.

Magický přístup k tvorbě. Co nakreslíš, vznikne. Je to přesně tím, čím to je. Jako aboriginské vyzpívávání světa z nicoty. Není to v kurzu, ale co je mi po tom.  Animismus, oživený prostor. Spojitost krajiny a bytostí. Předkové, oživené kameny a stromy. Uhel, tuš, tužka, papír, akryl, balakryl, blízké a přirozené. Jeskynní malby, Alén Diviš, Josef Váchal, australská mytologie. Největší nadšení z detailů. Focení kresby jako focení celého vesmíru. Výseky světa, krajin a útržků příběhů. Hra s měřítkem. Různé možnosti čtení. Pro mě silná vizualita. I přes svou (opět!) fragmentární strukturu - pro mě jedna kresba, jeden svět, jeden vesmír na třech panelech. V celku se ztrácející detail. A možná i naopak? Záležitost v budoucnu k prozkoumání. „Splnění úkolu“ diskutabilní.  Dělala jsem to pro sebe, až daleko za tím pro druhé. Únik i pohlcení. 

Tato zeď je v  rámci našeho ateliéru nepatřičná.
 
Jednoho dne jsem byla na konci. Svět je kompletní, zeď je hotová. Rozhodla jsem se vrátit zpátky k bílé stěně, ke které byla kresba od začátku předurčená. Bílá stěna může vážit víc než jeden celý něčí svět.

Zabílím první kresbu, tu hlavu. Místo ní dávám na bílý ostrůvek stěny číslo jedna. Zapíšu význam kresby číslo jedna. A tak pořád dál (až k poslední kresbě, která zobrazuje začátek mého vesmíru). Zpětné odhalování posloupnosti je obtížné. Každé rozlišení figury a pozadí je vždy jen jedna z možností, hledám ohniska významů. Některé jsou silnější, jiné slabší.  Znovuprožívám, nebo alespoň komunikuji se všemi jevy. Nic ne(po)minu. Vznikají nová zvláštní mezi-místa, ale ty si nechávám pro sebe. Postupný propad zpátky do nicoty. Přesto zbývá zkušenost, zbývá mapa a návod. Divák si může přečíst mou mytologii, ale už jí neuvidí. Mám hotovo, nainstalováno i deinstalováno. Předbíhám čas. Jsem spokojená.                                 

Eliška Vrbová, 27. 1. 2015