2020
Remake vlastního projektu Pivo. Nakreslím každé pivo, které vypiji. Projekt trval od června 2020 do listopadu 2020 a piv jsem nakreslil 383.
Proslov při klauzurní prezentaci piv:
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo pivo. V černu jsem 2020 jsem se rozhodl navázat na svůj neúspěšný projekt Pivo a udělat jeho úspěšný remake. Neúspěšný projekt Pivo spočíval v nakreslení každého piva, které vypiji a to přímo při jeho pití. V plánu bylo nakreslit těchto piv tisíc a následně je vystavit v galerii VAK. To se ukázalo jako nenaplnitelná utopie. Při dvacátém sedmém vypitém pivu jsem nakreslit pivo zapomněl a projekt ve studu z nedůslednosti ukončil. Remake projektu Pivo, který zde vidíte, byl tedy upraven tak, aby mohl být úspěšný, usnadnil jsem si podmínky a pivo bylo možné nakreslit i zpětně: jako záznam sloužily fotografie i vzpomínky. Při obrazovém zaznamenávání vypitých objektů jsem se snažil víceméně držet manitnelů reality a být plus mínus věrný jejich fyzické podobě, to všechno samozřejmě v mezích vlastních výtvarných možností a s ohledem na nepředvídatelnost všeho. Piv je zhruba 383, ale je možné že jsem se přepočítal. Vlivem globální virové epidemie v konečné sestavě převažují piva lahvového typu. Tři piva nakreslili moji přátelé Lída, Martin a Kateřina, jedno pivo je pivem hostujícího pedagoga Václava Stratila. Začal jsem v červnu 2020 a skončil v listopadu 2020. Tehdy mi slovy klasika došlo: "už mě to nebaví, tak jdu lidi domů". Byl jsem doma, nikam jsem nešel, ale byl jsem šťastný, že už nemusím kreslit žádné pivo. Když jsem následně všechna piva pohromadě nadhlédl, připomínalo to pohled do deníku, který vyvolává smíšené pocity: udělalo se mi trošku zle, měl jsem pocit svérázně odvedeného fyzického výkonu a piju od té doby výrazně více bílého vína.
Tolik k technikáliím a k historii, teď ještě krátce k ideologii. Pivo je pro mě symbol smíření. V době politické a společenské bezvýchodnosti (o blížícím se konci světa už se mluví příliš dlouho a člověk je z toho trochu unavený) vidím místnost a na ní oltář a na něm sklenici a v té sklenici pivo a cítím naději. Věřím, že v této sklenici by se mohly utápět kulturní války. Jestliže jsou v současném výtvarném umění tendence nahlížet perspektivu světa z pozic mimo lidských aktérů, nechť je toto pivní shromáždění snahou odpovědět na otázku "jakou řečí mluví oči pivíčka" a prsten nataženým ve snaze dotknout se něčeho společného, univerzálního a v abstraktním slova smyslu hřejivého, v praktické rovině ale s pěnou a spíše studeného. Komu by to připadalo nabubřelé, dodávám: pivo bude ale současně vždycky jenom pivo a to je dobré.
Jsem si vědom, že se pohybuji na tenkém ledě estetizace alkoholismu. Věřím ale, že tento krasobruslný balanc ustojím. Přeji nám, ať v nás všechna budoucí piva vyplaví jen to nejlepší a děkuji tímto všem pivům, které se stali součástí mého života a této výstavy.
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo pivo. V černu jsem 2020 jsem se rozhodl navázat na svůj neúspěšný projekt Pivo a udělat jeho úspěšný remake. Neúspěšný projekt Pivo spočíval v nakreslení každého piva, které vypiji a to přímo při jeho pití. V plánu bylo nakreslit těchto piv tisíc a následně je vystavit v galerii VAK. To se ukázalo jako nenaplnitelná utopie. Při dvacátém sedmém vypitém pivu jsem nakreslit pivo zapomněl a projekt ve studu z nedůslednosti ukončil. Remake projektu Pivo, který zde vidíte, byl tedy upraven tak, aby mohl být úspěšný, usnadnil jsem si podmínky a pivo bylo možné nakreslit i zpětně: jako záznam sloužily fotografie i vzpomínky. Při obrazovém zaznamenávání vypitých objektů jsem se snažil víceméně držet manitnelů reality a být plus mínus věrný jejich fyzické podobě, to všechno samozřejmě v mezích vlastních výtvarných možností a s ohledem na nepředvídatelnost všeho. Piv je zhruba 383, ale je možné že jsem se přepočítal. Vlivem globální virové epidemie v konečné sestavě převažují piva lahvového typu. Tři piva nakreslili moji přátelé Lída, Martin a Kateřina, jedno pivo je pivem hostujícího pedagoga Václava Stratila. Začal jsem v červnu 2020 a skončil v listopadu 2020. Tehdy mi slovy klasika došlo: "už mě to nebaví, tak jdu lidi domů". Byl jsem doma, nikam jsem nešel, ale byl jsem šťastný, že už nemusím kreslit žádné pivo. Když jsem následně všechna piva pohromadě nadhlédl, připomínalo to pohled do deníku, který vyvolává smíšené pocity: udělalo se mi trošku zle, měl jsem pocit svérázně odvedeného fyzického výkonu a piju od té doby výrazně více bílého vína.
Tolik k technikáliím a k historii, teď ještě krátce k ideologii. Pivo je pro mě symbol smíření. V době politické a společenské bezvýchodnosti (o blížícím se konci světa už se mluví příliš dlouho a člověk je z toho trochu unavený) vidím místnost a na ní oltář a na něm sklenici a v té sklenici pivo a cítím naději. Věřím, že v této sklenici by se mohly utápět kulturní války. Jestliže jsou v současném výtvarném umění tendence nahlížet perspektivu světa z pozic mimo lidských aktérů, nechť je toto pivní shromáždění snahou odpovědět na otázku "jakou řečí mluví oči pivíčka" a prsten nataženým ve snaze dotknout se něčeho společného, univerzálního a v abstraktním slova smyslu hřejivého, v praktické rovině ale s pěnou a spíše studeného. Komu by to připadalo nabubřelé, dodávám: pivo bude ale současně vždycky jenom pivo a to je dobré.
Jsem si vědom, že se pohybuji na tenkém ledě estetizace alkoholismu. Věřím ale, že tento krasobruslný balanc ustojím. Přeji nám, ať v nás všechna budoucí piva vyplaví jen to nejlepší a děkuji tímto všem pivům, které se stali součástí mého života a této výstavy.
