2020
Semestrální práce
Prvotní impulz pro myšlenku přišel v hodinách Václava Magida, a to spojením hlavních idejí dvou
filozofických textů – Zrození uměleckého díla od Martina Heideggera a Svět umění od George
Dickieho.
Zajímalo mě, jaké by bylo vytvořit nejen nějaký předmět, ale i všechny nástroje, které dopomohou
k jeho vniku a všechny propriety a materiály, které dají vzniknout těmto nástrojům. Jen výsledný
předmět ale prohlásím za umělecké dílo – artefakt, ale vystavím jej společně s nástroji a materiály.
Vznikne mezi nimi znatelný rozdíl?
Vhodným objektem se mi stal deštník. Jednak kvůli jeho všednosti a bez zásadního spojení
s uměleckým prostředím. Především ale pro jeho různorodost co do složení materiálů.
Skládá se většinou jak z kovu, plastu, tak i dřeva a textilu.
Zadala jsem tedy sama sobě vytvořit deštník, kdy vyrobím i všechny potřebné nástroje k jeho vzniku
a všechny potřebné propriety k výrobě těchto nástrojů.
(U vlastního výrobku však vůbec neshledávám klíčovou jeho funkci, funkčnost a jeho výslednou
podobnost se strojově vyráběnými deštníky).
Při hlubším pronikání do zadání jsem se ale začala ztrácet v bludných kruzích, ze kterých nebylo
úniku.
Kdybych totiž měla být opravdu důsledná, nejspíš bych musela jít holýma rukama do dolu těžit rudu.
Čím ji ale vykopu bez kovaného krumpáče s dřevěnou násadou?
Kdybych chtěla použít při zakládání ohně mnou zpracované dřevo, čím ho pokácím bez použití
sekery?
Bylo tedy zásadní stanovit si vlastní pravidla, vlastní ohraničení zadání, kterých se budu snažit
při práci držet.
Rozhodla jsem se tedy omezit následovně:
Nakoupit jsem si mohla pouze sypké materiály a dál jsem mohla čerpat jen z nalezených přírodnin.
Toto pravidlo ale platilo jen pro samotné výrobky. Oděvu, ve kterém jsem pracovala, nádob,
ve kterých jsem materiály přenášela či míchala se tedy pravidla netýkala.
Návody a instruktáž, např. jak vyrobit šamotový kelímek nebo sestavit domácí tavnou pec jsem mohla
zjistit pouze z psaných návodů (zahrnujících i ty internetové), nebo si moct nechat poradit, nesměla
jsem se však dívat na videa.
Zde jsem se občas dostala do bodu, kdy mi moje počiny v kontrastu se zadáním připadaly absurdní:
cínové i měděné piliny jsem nakupovala přes internet, vykopaný jíl jsem následně strčila do igelitové
tašky, šamotovou hmotu míchala v plastovém kýblu. Při zakládání ohně jsem používala sirky a taky
čerpala ze zásob nasekaného a vysušeného dřeva svých rodičů.
Několikrát jsem narazila na nesplnitelnost vlastního zadání, kdy bylo takřka nemožné vybudovat něco
od úplného základu. Vyplynuly na povrch body, kdy jsem se po několika krocích musela vrátit na úplný
začátek, nebo od jejich realizace odstoupit úplně.
Přesto se pro mě práce stala zábavnou výzvou, kdy jsem si zkusila nejen pracovat s materiály,
se kterými jsem neměla předchozí zkušenost, ale také přemýšlet vždy o krok napřed a naučit
se všemožně obcházet problémy – předtím bych si nikdy neřekla na kolik úkonů si musím vystačit
s nalezeným klackem, přestože mám po ruce spoustu šikovnějších nástrojů, které jsou běžně
k dispozici a ani si neuvědomuji jejich původ.
Pojmy něco vytvořit a něco umět pro mě touto prací nabraly úplně nového významu.
Jednou z hlavních výzev bylo taky ověřování vlastní čestnosti, kdy jsem si několikrát mohla vypomoct
a vlastní pravidla obejít.
Práci představuji nedokončenou uprostřed tvůrčího procesu.
Zkusila jsem vyrobit tavný šamotový kelímek, formu na odlévání cínu z šamotové hmoty, jílovou mísu
na vaření bioplastu, cínovou kostru deštníku, ozdobné madlo ze směsi škrobu, vody a tapiokové
mouky, kterou jsem nakonec plácala v rukách, předmět na hrubé opracování dřeva, nalezenou
dřevěnou rukojeť. Součástí instalace jsou taky všechny nezdařené pokusy jako prasklá mísa a forma
na odlévání, rozsypané ,,plastové“ součástky a neroztavené mosazné piliny. Poslední bod, tedy
textilní část zůstala nedokončena.
filozofických textů – Zrození uměleckého díla od Martina Heideggera a Svět umění od George
Dickieho.
Zajímalo mě, jaké by bylo vytvořit nejen nějaký předmět, ale i všechny nástroje, které dopomohou
k jeho vniku a všechny propriety a materiály, které dají vzniknout těmto nástrojům. Jen výsledný
předmět ale prohlásím za umělecké dílo – artefakt, ale vystavím jej společně s nástroji a materiály.
Vznikne mezi nimi znatelný rozdíl?
Vhodným objektem se mi stal deštník. Jednak kvůli jeho všednosti a bez zásadního spojení
s uměleckým prostředím. Především ale pro jeho různorodost co do složení materiálů.
Skládá se většinou jak z kovu, plastu, tak i dřeva a textilu.
Zadala jsem tedy sama sobě vytvořit deštník, kdy vyrobím i všechny potřebné nástroje k jeho vzniku
a všechny potřebné propriety k výrobě těchto nástrojů.
(U vlastního výrobku však vůbec neshledávám klíčovou jeho funkci, funkčnost a jeho výslednou
podobnost se strojově vyráběnými deštníky).
Při hlubším pronikání do zadání jsem se ale začala ztrácet v bludných kruzích, ze kterých nebylo
úniku.
Kdybych totiž měla být opravdu důsledná, nejspíš bych musela jít holýma rukama do dolu těžit rudu.
Čím ji ale vykopu bez kovaného krumpáče s dřevěnou násadou?
Kdybych chtěla použít při zakládání ohně mnou zpracované dřevo, čím ho pokácím bez použití
sekery?
Bylo tedy zásadní stanovit si vlastní pravidla, vlastní ohraničení zadání, kterých se budu snažit
při práci držet.
Rozhodla jsem se tedy omezit následovně:
Nakoupit jsem si mohla pouze sypké materiály a dál jsem mohla čerpat jen z nalezených přírodnin.
Toto pravidlo ale platilo jen pro samotné výrobky. Oděvu, ve kterém jsem pracovala, nádob,
ve kterých jsem materiály přenášela či míchala se tedy pravidla netýkala.
Návody a instruktáž, např. jak vyrobit šamotový kelímek nebo sestavit domácí tavnou pec jsem mohla
zjistit pouze z psaných návodů (zahrnujících i ty internetové), nebo si moct nechat poradit, nesměla
jsem se však dívat na videa.
Zde jsem se občas dostala do bodu, kdy mi moje počiny v kontrastu se zadáním připadaly absurdní:
cínové i měděné piliny jsem nakupovala přes internet, vykopaný jíl jsem následně strčila do igelitové
tašky, šamotovou hmotu míchala v plastovém kýblu. Při zakládání ohně jsem používala sirky a taky
čerpala ze zásob nasekaného a vysušeného dřeva svých rodičů.
Několikrát jsem narazila na nesplnitelnost vlastního zadání, kdy bylo takřka nemožné vybudovat něco
od úplného základu. Vyplynuly na povrch body, kdy jsem se po několika krocích musela vrátit na úplný
začátek, nebo od jejich realizace odstoupit úplně.
Přesto se pro mě práce stala zábavnou výzvou, kdy jsem si zkusila nejen pracovat s materiály,
se kterými jsem neměla předchozí zkušenost, ale také přemýšlet vždy o krok napřed a naučit
se všemožně obcházet problémy – předtím bych si nikdy neřekla na kolik úkonů si musím vystačit
s nalezeným klackem, přestože mám po ruce spoustu šikovnějších nástrojů, které jsou běžně
k dispozici a ani si neuvědomuji jejich původ.
Pojmy něco vytvořit a něco umět pro mě touto prací nabraly úplně nového významu.
Jednou z hlavních výzev bylo taky ověřování vlastní čestnosti, kdy jsem si několikrát mohla vypomoct
a vlastní pravidla obejít.
Práci představuji nedokončenou uprostřed tvůrčího procesu.
Zkusila jsem vyrobit tavný šamotový kelímek, formu na odlévání cínu z šamotové hmoty, jílovou mísu
na vaření bioplastu, cínovou kostru deštníku, ozdobné madlo ze směsi škrobu, vody a tapiokové
mouky, kterou jsem nakonec plácala v rukách, předmět na hrubé opracování dřeva, nalezenou
dřevěnou rukojeť. Součástí instalace jsou taky všechny nezdařené pokusy jako prasklá mísa a forma
na odlévání, rozsypané ,,plastové“ součástky a neroztavené mosazné piliny. Poslední bod, tedy
textilní část zůstala nedokončena.
