2015
Dlouhodoběji propojuji „umění“ v možnostech vytváření artefaktů, s „uměním divadelním“, které vytváří zážitek z více nakumulovaných projevů a s „uměním teorie“, tedy vnitřního i vnějšího vztahu k „umění“.
Samotná má práce s názvem Řízená obhajoba vzniká už téměř tři roky a to díky mé první klauzuře na FaVU v Brně. Před lety to byl zřejmě textový „výkřik“, jakýsi ventil zážitku, který časem nabyl jistější podoby uchopení procesu „obhájení uměleckého díla“ se zlehčujícím až abstraktním významem.
Nejzásadnější otázkou, která by v mé práci měla zaznít, je ptaní se po tom, kde bereme ten „metr“, kterým měříme něco ták málo měřitelného, jako je „umění“. Ovšem jen otázkou vyslovenou, protože plánovaný dialog končí, dalo by se říci před začátkem „dramatického kopce“. Odpověď, jestli nějaká je, zůstává skrytá.
Lze hledat i některé jiné významy v mé práci, které se do díla dostaly právě dlouhodobostí vznikání… může to být „Žena s mávátkem“, kterou již vytvořil Jiří Načeradský v roce 1959 a v mém textu to bylo pouze vyhnutí se prvotní lascivnosti „Zcela odhaleného ženského klína“. Tedy spojitost nezáměrná. Dále třeba „Host do domu, Bůh do domu“, sousloví s jasným významem, se mi v textu proměňuje v abstraktní dům – člověk, host – „umění“ jako zážitek, který jsem ochotný do sebe vpustit, připustit si jeho možnost, přijmout ho.
Tedy z prvotního záměru „obhájit flek na zdi“ zůstává dramaticky přípustná forma k pokládání si pro mě nových otázek spojených s „uměním“ a jeho vnímáním, posuzováním.
Nelze se tedy divit, že se text vztahuje přímo ke komisi, která „umění“ posuzuje.
Určité zlehčení situace. Možná i vtip. Absurdita obsažená v mém textu by měla vést k neustálému pokládání si otázek nad „opravdovým“ fungováním světa kolem nás.
Samotná má práce s názvem Řízená obhajoba vzniká už téměř tři roky a to díky mé první klauzuře na FaVU v Brně. Před lety to byl zřejmě textový „výkřik“, jakýsi ventil zážitku, který časem nabyl jistější podoby uchopení procesu „obhájení uměleckého díla“ se zlehčujícím až abstraktním významem.
Nejzásadnější otázkou, která by v mé práci měla zaznít, je ptaní se po tom, kde bereme ten „metr“, kterým měříme něco ták málo měřitelného, jako je „umění“. Ovšem jen otázkou vyslovenou, protože plánovaný dialog končí, dalo by se říci před začátkem „dramatického kopce“. Odpověď, jestli nějaká je, zůstává skrytá.
Lze hledat i některé jiné významy v mé práci, které se do díla dostaly právě dlouhodobostí vznikání… může to být „Žena s mávátkem“, kterou již vytvořil Jiří Načeradský v roce 1959 a v mém textu to bylo pouze vyhnutí se prvotní lascivnosti „Zcela odhaleného ženského klína“. Tedy spojitost nezáměrná. Dále třeba „Host do domu, Bůh do domu“, sousloví s jasným významem, se mi v textu proměňuje v abstraktní dům – člověk, host – „umění“ jako zážitek, který jsem ochotný do sebe vpustit, připustit si jeho možnost, přijmout ho.
Tedy z prvotního záměru „obhájit flek na zdi“ zůstává dramaticky přípustná forma k pokládání si pro mě nových otázek spojených s „uměním“ a jeho vnímáním, posuzováním.
Nelze se tedy divit, že se text vztahuje přímo ke komisi, která „umění“ posuzuje.
Určité zlehčení situace. Možná i vtip. Absurdita obsažená v mém textu by měla vést k neustálému pokládání si otázek nad „opravdovým“ fungováním světa kolem nás.
