2013
Vetšinou když musím jet brzo ráno, tak se jen z postele přesunu do vlaku, kde se dospím a snídání nechám až na potom. Ale kdybych nachystala snídani i pro své spolucestující mohli bychom se nasnídat spolu a mít třeba hezčí ráno. Napekla jsem čokoládové muffiny a nachystala dvě termosky s čajem. Uvidím co na to řeknou.
28. března 2013 7.58 Havlíčkův Brod - 10.00 Praha
První spolucestující se mou přítomností nenechala rušit, vyřídila si telefon a usnula. Napadlo mě nechat jí snídani na stolečku, že by si ji dala až se probudí. Ale co kdyby vlak zabrzdil a čaj se na ni vylil. Potichu jsem odešla.

Přisedla jsem do většího kupé se dvěma staršími lidmi uprostřed. Ukazovali si fotografie svých rodin, smáli se a hlasitě vyprávěli. Nečekala jsem a hned jsem jim nabídla krabičku s muffiny. Paní nemohla uvěřit, že jim jen tak něco nabízím, ráda ochutnala a ještě mi na oplátku nabízela roládu. Pán měl cukrovku. Po chvíli dál pokračovali ve svém vyprávění a nijak se o mě nestarali.

V dalším kupé, které jsem navštívila, seděl naproti sobě táta se synem a vedle ještě další pán. Táta si četl o počítačích, syn hrál hry na telefonu, občas něco prohodili. Pán naproti listoval magazínem který neměl prostřižený vrchní okraj stran, rozřezával je klíčem. Malý kluk si mě co chvíli zkoumavě prohlížel a já si pokaždé říkala, že to je ten okamžik kdy mu můžu nabídnout snídani. Ale netroufla jsem si. Měla jsem zvláštní pocit mamiňácké role mezi muži a to jsem nechtěla přijmout.

Další jsem potkala starší elegantní paní s Evou. Vedly běžný rozhovor o doktorech, počasí a krajině venku. Svou nabídkou snídaně jsem je zaskočila. Starší paní mi poděkovala, uznala že už se nestává, že by pro vás někdo něco udělal. Vymluvila se na své umělé zuby a Eva pak samozdřejmě taky nechtěla.

Už jsme byli kousek před Prahou a paní v jiném kupé se pomalu probouzela. Sedla jsem si k ní, ale v patách mi šly tři studentky medicíny. Ty už byly dávno probuzené a připravovaly se na písemku. Když dopsaly taháky nabídla jsem jim všem snídani s tím, že je čokoláda trochu uklidní a test se jim bude líp psát. Ale jakmile odmítla první už si nikdo další nedal a rozhovory trochu vázly. Nejspíš si klepaly na hlavu když jsem odešla.

Poslední zastávku před hlavním nádražím jsem navštívila kupé se starším párem cestujících a jednou paní. Chtěla jsem aspoň nějakou tu snídani udat. Nabídla jsem jim, ale prý už snídali. Tak jsem jim to chtěla zabalit s sobou, ale ukázali mi svoje nachystané svačiny.

Máme prostě naučené, že nic není jen tak a snad nám v paměti uvízlo, že od cizích si nemáme nic brát. Já si tu roládu taky nevzala a ani nevím proč.
Viz též: 
Výchova