2015
kresba / instalace
Během semestru jsem se začala zajímat o kresbu, škálu barvy, šrafuru. S příchodem jara a nového bydlení začaly vznikat kresby zachycující zeleň kolem mě, i z čisté touhy zachytit prostě jen to, co kolem vidím v barevných odstínech. Tvořila jsem různé pohledy, panoráma atd. Počas práce jsem se snažila pohled odprostit od linek a konkrétních představ, zpracovávala jsem čistě jen světelný vjem. Začala jsem si klást otázku: a co by se stalo, kdybych to dělala stále dál a dál a zkusila vystoupit z formátu papíru, které jsem si zvolila? Nebo vystoupit z papíru úplně? Ateliérová zeď pro to krásně vybízela. Nejprve jsem se držela konkrétní předlohy, tedy výhledu z mého okna. Abstrahovala jsem linky, protože když se zadíváme na zeleň, vidíme jenom hru světel. Lehčí to ovšem mají ti z nás, kdo mají nosit brýle, ale z vlastní lenosti tomu tak není, proto vidět svět ve světelných plochách a spojovat si domyšlené tvary v celek je pro ně naprosto přirozené. Tak je tomu i u mě. Během své práce ale zjišťuji, že původní motiv ustupuje a důležitější se pro mě stávají samotné tvary, barvy a návaznost na sebe samu. Tvořím si tak jakýsi prostor, se kterým z části koketuji a přivlastňuji si ho, z části k němu chovám respekt a z části mu vůbec nerozumím. Připomíná mi to nedávný sen o Usherovi, který seděl na nekonečném poli zlata a pod krkem držel malou dívku. To dítě se tvářilo, že vůbec nerozumí tomu, proč tam je. Během práce jsem si velmi často kladla otázku: co to vlastně je? – Vzniká tedy zvláštní až infantilní koncentrace podivné energie vyjádřené škálou modré. Mám za to, že ve škále konkrétní jedné barvy vyjádřím víc, než když by nastal barevný chaos. Rozhodnout se pro modrou pro mě nebylo těžké, spíše až automatické. Vychází z mých vzpomínek.
