2017
A sculpture from paper
Brick from shredded leaflets and exhibition tickets– An archive of my interest in art from the beginning to now for five years. Brick from shredded
Základní kámen umění

 14,5x35x8
 3,8kg

Jsem sběrač a to častokrát čehokoliv. Sbírala jsem cukry, kalendáře s koňmi, drůbeží pařáty, kameny, vedla jsem si mnoho deníků, vlastním dva psací stroje, jeden šicí, kus traktoru, co jsem našla v poli, skleničky nalezené u popelnic. Je toho spousta, tedy hlavně podle mé rodiny,kromě otce s kterým nebydlím a po němž tuto vlastnost sběračství nejspíše mám. Tato cihla z papírů je záznam a archiv mého zájmu o umění od počátku až do teď po dobu pěti let. Začátkem letošního roku se naplnil šuplík plný prospektů a vstupenek z výstav, prospekty se na sebe tiskly a šuplík šel s těží otevírat. Započal úpadek. Přestala jsem tak často chodit na výstavy a myslím si, že mi začala, možná i touto událostí tzv. “tvůrčí krize”. Nemám chuť tvořit. Většina mých nápadů rychle uhasne a skončí buď v mysli nebo rozpracovaná v koutě či další zásuvce. Nápady nepřichází nebo naopak nejsem schopná vymyslet technologický postup. Zájem o umění ve mně nepoklesl, ale... Čemu se věnuji?  Tuhle otázku mi kladou i lidé v mém okolí. Je pro mně častokrát těžké odpovědět. Rodiče to však nějakým způsobem pochopili a prarodiče se už moc neptají. Když někomu řeknu, studuji uměleckou školu, většina přikývne a myslí si , že maluji. Není tomu tak. V některých případech se snažím pokračovat a přiblížit lidem mé zaměření a to, co studuji, ale i tak pochopení nemusím nalézt. V mojí rodině nikdo není umělcem. Teda né umělcem v pravém slova smyslu, jak jej vnímáme zřejmě zde na této půdě umělecké školy, ale kdo jím je? Od jaké doby si člověk může začít říkat umělec? S otcem jsme chodívali často na výstavy už od dětství, byly to však výstavy trochu jiné a když jsem začala já se svým zájmem, co půjdeme navštívit, tak to bylo častokrát zajímavé. Doteď si pamatují obraz Pět vlků na stromě, který byl na jedné z výstav. A opravdu tam bylo pouze pět vlků na stromě. Na další výstavě jsem pro změnu společně s lidmi byla součástí jako „herec“ a se čtyřmi účastníky jsme chodili po výstavním prostoru jako zeď, která byla paravánem a měli jsme ho na zádech. Na vyvýšeném místě pak seděl ještě muž na točící židli a vrtačka ve stropě mu sloužila jako jeho pohon pro kolotoč. Po těchto a dalších zážitcích nastal konec iniciativy navštívit výstavu, kterou já chci vidět, společně s mojí rodinou. Oni už vědí, co můžou očekávat a já je už nenutím být mi na těchto výstavách společností. Chápu jejich postoj. S některými věcmi mám také problém. Mnohokrát něčemu nerozumím, ale poté si přečtu text k výstavě nebo dílu, nebo dokonce i slyším výklad autora a najednou si uvědomím, že je vlastně tahle práce skvělá. Potřebuji tohle u všech děl, která vidím? Proč je něco uměním a něco ne, co jím může být? A záleží na tom? Jsou nějaká kritéria? Prospekty jsem si schovávala i z důvodu zapamatování si autora či místa. Bylo a je to však ještě potřeba? Když to člověka uchvátí a ohromí tak si to snad pamatovat bude sám i bez prospektu. S tímhle vším zamyšlením mi vzniká v hlavě spousta otázek. Jaká je moje budoucnost? Co získám studiem na umělecké škole? Dá se umění naučit? Co chci dělat, co je to umělecká dráha a kdo je tím umělcem? Dělám já vůbec umění?