Večerníčky o Ljutynce a Hynkovi
Za patero pohořím, devatero zbrojovkami, pekárnou tisíce chlebů a otrávenou řekou, za hraničními kameny a vesnicí utopenou v přehradě leží jedna země. Létají tu mouchy velikosti kobylek, kobylky přeskakují vysoké stoly s plastovými ubrusy, lidé pijí čaj temný jako káva a káva je tu hustší než horký asfalt a cesty jsou tu přes to prašné a od toho prachu mají všichni stejnou pískovou barvu vlasů. A ta káva je zrovna ta káva, podle které vznikl pojem “živá voda”. Zvedala nemohoucí na nohy a polomrtvým se dávalo srdce do tance. Sociální status se tu řídil držením šálku a počtem kostek cukru. To ještě v dobách, kdy lidé bývali hráli na sociální status. Ptáci zde netáhnou na jih a rok se dělí na více ročních období, než známe my, co jsme tam nikdy nebyli. Jinovatkoro, jařima, jaro, oletina, léto, babí léto, zima, mráz. Pořád dokola. Tak jak to známe i my, co jsme tam nikdy nebyli.