Školka
Obrazově-slovní reflexe práce v komutní mateřské školce/dětské skupině. Společná výtvarná díla a slova průvodce.
Cestou z Národního zemědělského muzea se družina zastaví před obchodem Erotic city a začne v kolečku tančit Kolo kolo mlýnský. Automatické dveře Erotic city se chvílemi otevírají a pak zavírají. Dívám se na družinu, na Erotic city a na Letenskou plán za nimi. Tento rituál musí být dokončen. Čekám.
Jestliže avantgardní hnutí usilovala o propojení života a umění v jeden neoddělitelný celek, domnívám se, že by měla radost při pohledu na školku, které mohu být jako průvodce součástí. Život a umění se tu setkávají jako rovnocenní soupeři. Myslím na to často, třeba když vidím polévku, kterak dopadá na podlahu ateliéru, kde se scházíme, taky tak, když vidím bačkoru, která dopadá na tuto polévku a klouže prostorem v subtilním odkazu na první tašisty. Život nad uměním ale většinou nepatrně vítězí a umění se stává jen bratrem kulhajícím v jeho vleku. Převládá důvěra, přátelství a možnost svobodně si zadestruovat v mezích místnosti.
Víc než v jakémkoliv jiném společenství, které ho jsem byl kdy součástí, tu rezonuje otázka soukromého vlastnictví. Občas z toho až mrazí. Třeba tehdy, když jsme se vraceli v bujném podzimu z výpravy ze Stromovky domovskou ulicí Jana Zajíce, kdosi vzal několik kusů z hromady popadaného listí do náruče a volal: „Moje! Moje!“ Nepoučený člověk by mohl chtít začít citovat pasáže z Frommova „Mít nebo být“, místo toho ale s nostalgií vzpomínáte na hezké a nedávné chvíle při „svačinkovém komunismu“ a privatizaci listoví komentujete pouze slovy, že listí je všech. Přihlížíte tomu, jak společně s číslem bačkor roste touha po vymezování vlastního prostoru, práv a moci a přemýšlí kdy a zda se tato křivka začne lámat.
Představa o dětské křehkosti je předmětem mnohých mých úvah: děti jsou skutečně křehké bytosti, ale někdy mi připadá, že povědomí členů naší party o křehkosti jiných fyzických schránek je mlhavé. Někteří taky mají rádi Policii a předměty, které působí bolest a kdyby měli k dispozici obušky, kdo ví co by zbylo z křehkých základů ateliéru. Není to tak dlouho, co mi došlo, že když odeberete drobnosti z okrajů, tuhle to a tamhle toto, jde ve výsledku především o to: zajistit, aby zůstali živí. Samozřejmě, najdou se i jiné úkoly, ale v základu takto. Cítím se s tímto úkolem být jako průvodce ztotožněný a za cokoliv navíc je bludišťák.
Dětská zkušenost, tedy zkušenost dlouhodobějšího pobytu s dětmi, má proměňující účinky: je pak zvláštní, jak se můžete změnit z někoho, kdo uznával právo nejíst za základní lidské právo v někoho, kdo prožívá pocity hutné spokojenosti při pohledu na vyjedenou dětskou misku. Relativizují se měřítka času a vzdáleností. Nejvíc se pak ale mění vztah k otázkám autorit a „poslušnosti“. A tak se jako člověk, který různé části svého dospělého života strávil mimo jiné potěšeným vymezováním se vůči různým typům autorit vystupujícím z pozice moci (ať už to jsou řidiči na přechodu, které rádi dusíte pasivně agresivní pomalou chůzí nebo třeba státní aparát), přistihnete při situaci, kdy říkáte „čepici mít musíš“ anebo „tenhle předmět není od toho, abys s ním někoho mlátil do hlavy“, i když si možná ve svých svobodných fantaziích myslíváte opak.
Před sebou vidíte obrazy, které vznikly v běhu dní našeho společenství a které jsou nepřímým záznamem chodu našeho společně stráveného času. Má osobní role v jejich vzniku je někdy výrazná, někdy dílčí, někdy nulová. Když jsem mluvil o umění a o životě, trošku jsem fabuloval: myslím tady především na život. Na klidnou sílu, na tichou únavu, na odevzdanost, nezvratitelnost. Při všem, na co člověk myslí, nejde úplně tak nemyslet na společnost, kde je péče branná jako nepříjemná brzda produktivity. Nejen proto se teď věnuji neproduktivně péči.
Díky členům úderky: Adince, Aličce, Bětce, Boříkovi, Čendovi, Edovi, Evičce, Ignácovi, Mariánce, Matyldě, Tamarce, Teovi, Róze a Rut.