Otevření Galerie Lužánky
2019
Fotbalový stadion Za Lužánkami byl 11. dubna 2019 překřtěn na Galerii Lužánky, centrum pro přítomnost aktivní lelkování. Slavnostního přestřižení pásky si téměř nikdo nevšiml. K události došlo ve stejný večer a na stejném místě, kdy slavila svůj svátek subkultura dušanologů.
Proslov:
Vážení přátelé, účastníci a účastnice jedenáctého setkání dušanské pospolitosti, náhodní kolemjdoucí, existence živé i neživé hmoty, domácí mazlíčci i vy všichni ostátní,
Zatímco před lety se zdálo, že zakládání spikleneckých komunit je jen povadlou zábavou znuděné generace mileniálů, kteří touží zničit svět, do něhož se bez vlastního přičinění narodili, čím dál víc se ukazuje, že členství v komuně bude do budoucna jednou z podmínek přežití. A řekněme si to na rovinu: pořád lepší být mezi dušanoložstvem než v Mladých konzervativcích nebo v Křesťanském klubu přátel kulečníku (nic proti kulečníku).
Dnes se tu rok po našem výročním desátém shromáždění, kdy jsme vyhlásili válku nostalgii a chlebíčkovým oslavám, nescházíme jen u příležitosti Dušanova svátku, ale také u příležitosti otevření Galerie Lužánky, největší galerie na světě. Ta nese podtitul „centrum pro přítomnost a aktivní lelkování“. Přítomnost je důležitá, protože kromě minulosti, která už není a budoucnosti, která ještě není, nám nic jiného nezbývá. Přítomnost mám proto velmi rád a všem vám ji doporučuji. Lelkování pak zůstává nejstabilnější a nejsilnější zbraní nás dušanologů. Naší zbraní je gauč, všechnu moc šlofíčku.
A ještě jedna ideologická poznámka, nebo chcete-li zamyšlení. Zatímco dřív jsme si na Dušany hráli, posléze jsme se jimi stávali a pak jimi napevno a neodvolatelně byli, kam máme směřovat nyní? Na tuto otázku nemám odpověď, ale osobně spatřuju v cestu rozvolněném post-dušanství a nenásilné aplikaci způsobů raně křesťanského apoštolství a rozsévání Dušanova poselství v modelu sraní na všechno do všech stran.
Chtěl bych u příležitosti otevření Galerie Lužánky taky krátce promluvit o hierarchii. V levicových kolektivech je přítomná tendence hierarchii destruovat. Já bych ji tímto naopak rád vyzdvihl. Hierarchie je báječná , nejzábavnější je na ní rozdělování funkcí. Tímto bych tak např. rád sebe jmenoval Generálním ředitelem a dobrovolným hasičem Galerie Lužánky, Hanu B. bych rád jmenoval Prokurátorkou pro genderové otázky a knihovnicí, Martina Ž. správcem sociálních sítí a tiskovým mluvčím, Žofii F. královnou hudební dramaturgie a manažerkou pro eliminaci fašismu, syna Barbory K. Jaromíra, který není přítomný, zástupcem generálního řiditele a náměstkem pro spolupráci s planetou Pultanela, Barboru K. samotnou vrchní zahradnicí a dozorkyní přírodních hmot tribun Galerie Lužánky, Einu P.barmankou Bufetu Galerie Lužánky a náměstkyni pro spolupráci s ještěrkami, Jantru Š. vrchní kurátorku pro umění života a děkanku zdejší Vysoké školy lelkování, Ludmilu B. odbornicí pro zen-budhisický výzkum a velvyslankyní pro spolupráci s kosmem, Evu J. kadeřnicí Kadeřnictví Galerii Lužánky a zvukařkou, Hynka T. masérem a finančním ředitelem, Petra N. školníkem. A tak dál a tak podobně. Funkce je možné si v neomezeném množstí měnit, nahrazovat, rušit, překupovat atd atp. Kdokoliv může kohokoliv vyhodit i přibrat do týmu. Kdokoliv může kdykoliv Galerii Lužánky zrušit, přemalovat na růžovo nebo vyhodit do povětří. Poslužte si.
Jestli dnes přijde Policie, vzkažte jí, že jsem tu nebyl. Sami se zkuste tvářit, že tu také nejste.
Vážení přátelé Dušana, přeji vám hezký svátek. Pijte, ale zůstaňte vogony. Nyní slavnostně přestřihnu pásku Galerie Lužánky.
