Návod na umění
Prací Návod na umění shrnuji myšlenky, které zvažuji od počátku studia na umělecké škole. Týkají se lidské kreativity, touhy tvořit a výtvarně se vyjadřovat. Již moje předešlé práce během studia se věnovaly otázkám významu umění, jeho počátku a zrodu. Zkoumám, co nás vede k tvorbě a jak je důležitá pro člověka tvůrčí seberealizace. Reflektuji zájmovou činnost člověka, jeho koníčky, hobby, a také samotné machanismy tvorby, jako i tvoření podle různých návodů. Zajímá mne také výtvarná činnost v ženských kolektivech, na workshopech a kurzech z pohledu lektora, ale i samotných účastníků, jakožto i sociální aspekt tvorby jednotlivce ve skupině a vztahu k ní. Všechny tyto hlediska jsou základem mého přemýšlení a východiskem pro to, jak jsem v průběhu práce přemýšlela, pracovala a posléze došla k její výsledné podobě.
Sledovala jsem kreativitu v mé rodině – tvorbu, které se členové rodiny věnují mimo umělecké prostředí, ať už jen jako relax, zábavu, nebo určitý typ kreativního myšlení, které uplatňují při vykonávání zaměstnání. Všichni jsme sami, ale i společně někdy tvořili. I já jsem již od dětství pořád něco vytvářela a rodina na mně v tomto ohledu měla samozřejmě vliv. Zajímá mně, co nás k tomu obecně vede a jaký je rozdíl a náhled mé rodiny na to, co dělám já a co dělají oni, v jakém prostředí se každý zvlášť pohybujeme, jak vnímají mé studium umělecké školy a jaká je jejich soukromá výtvarná činnost. Dílo je především konfrontací laického pohledu mé rodiny na umění s pohledem mým, jako studentem umění. Osobně jsem se setkala se všemy příslušníky nejbližší rodiny, kterou tvoří kromě mně 8 členů a vytvářela jsem s každým věc, které se sami věnují a především ji vybrali pro naše setkání. Během tvoření jsme si povídali o práci samotné, o jejich vnímání mojí kreativity, jejich pohledu na výtvarnou tvorbu, ale i o tom, kde jsou rozdíly mezi jejich a mým tvořením. V průběhu práce jsem tvořila videonahrávky a uchovávala vytvořené předměty. Z káždého setkání vzniklo video shruba o délce 1 hodiny. Po uskutečnění všech setkání s každým zvlášť jsem uspořádala akci na mojí chatě, kde jsme se všichni společně sešli a každý měl za úkol na místě něco vytvořit sám a pak i dohromady v celé skupině. Jako společné zadání pro všechny jsem určila vytvořit tee-pee z větví nalezených na zahradě chaty. Okolo tee-pee pak vysázet hrášek a kolem dokola větví napnout provaz, po kterém se později bude moci hrášek rozpínat. Vytvoření zrovna takového objektu jsem vybrala za pomoci internetu, kdy jsem hledala různé skupinové aktivity, které se dají provozovat na zahradě s použitím přírodnin a také, protože jsem delší dobu chtěla něco podobného také sama vytvořit. Zároveň mi to připomnělo stavění různých podobných věcí na dětských letních táborech, kam jsme všichni společně jezdili a někteří členové rodiny stále jezdí. Každý k práci přistupoval po svém a později začali někteří členové tuto skulpturu dotvářet květinamy a dokonce i barvamy pojednávat dřevěné větve.
Účastníky akce a zároveň členy mé rodiny tvoří oba vlastní rodičové, dva nevlastní a ze sourozenců je to jedna vlastní sestra, dva nevlastní bratři a jedna sestra. Každý člen je jinak starý, vykonává jiné povolání, má jiné názory a i když jsme sourodá skupina mohu říci, že se razantně lišíme.
Spolupráce s celkem naší rodiny a především jejich organizace byla náročná. Především předměty konverzací a názorů rodiny mi začaly připadat více podstatné a shrnující to, co jsem chtěla vyjádřit. Proto jsem v průběhu vytváření práce začala proces a organizaci události a setkání pokládat za podstatnější než věci a videa, které během všech akcí vznikly. Samotné dílo jsem se tedy rozhodla pojmout jako textový scénář a popis událostí, co se před srazem mé rodiny na chatě, i v jejím průběhu, stalo a jaké vedli členové rodiny rozhovory. Jedná se především o jejich nejasné chápání mého záměru uskutečnit akci samotnou a posléze střet názorů na umění a společné tvoření, které na zahradě probíhalo. Podstatné pak pro práci shledávám mé rozhodnutí využít pouze textový formát práce a jeho prezentaci formou akce s vynecháním všech materiálů, které v průběhu práce vznikly.
Pro samotnou prezentaci je účastník usazen společně se mnou u jednoho stolu a já předčítám scénář události. Posluchač si v průběhu čtení může akci interpretovat, obrazově dotvářet, domýšlet. Na základě vyprávění o akci s rodinou tak vzniká nová událost s publikem. Volbou této prezentace kladu důraz pro osobní setkání diváka a mne jako aktéra, ale i autora díla, který prezentuje pohledy jeho vlastní rodiny.
