Neurotic data
Neurotic data
Noc, modrá, podivně světlá.
Načítání ulic – všech, kterými jsem kdy prošla, skrz na skrz. Létání ve snu je možné, slouží jako sebekontrola, ujištění, jestli se opravdu nacházím ve snu. Ale zdá se, že já, ani nikdo kolem mě, nelétá.
Můj počítač vyzařuje modré světlo skoro celý den. Ve dne kontrastuje s teplým světlem slunečním – zdálo by se, že je snad ze stejného zdroje, sálá životem, řve spoustu zmatených slov a tváří se, že jsou stoprocentní. Ne, že by sluneční světlo bylo zanedbáno. Kdyby nepronikalo obdélníkovým střešním oknem dovnitř, pravděpodobně by obrazovka počítače zhasla smutkem.
Přetáhnu přes celou plochu obrazovky žlutý čtverec. Jeho polovina zmizela mimo rám obrazovky. Odkud svítí to slunce – zpoza rohu, z dat, která jsou schovaná ve vzduchoprázdnu? Z okna, nebo z red, green a blue? Když prostor za obrazovkou rozložím, roztáhnu všechny jeho vrstvy, bude tam možná miliarda náhodných obrázků slunce. U každého z nich bude v datech perfektně popsaná jeho funkce, cílová skupina, výhody, proč má v mém životě existovat, proč je důležité. Má určitě mnoho vitamínů. Zlepší deprese, soustředění. Ani se nemůžu soustředit na psaní tohoto textu, protože televize je strašně nahlas. Ze zpravodajských stanic se staly koronavirové stanice, ale já bych se chtěla dozvědět konečně také něco o svém životě.
Přetáhnu přes celou plochu obrazovky žlutý čtverec. Jeho polovina zmizela mimo rám obrazovky. Odkud svítí to slunce – zpoza rohu, z dat, která jsou schovaná ve vzduchoprázdnu? Z okna, nebo z red, green a blue? Když prostor za obrazovkou rozložím, roztáhnu všechny jeho vrstvy, bude tam možná miliarda náhodných obrázků slunce. U každého z nich bude v datech perfektně popsaná jeho funkce, cílová skupina, výhody, proč má v mém životě existovat, proč je důležité. Má určitě mnoho vitamínů. Zlepší deprese, soustředění. Ani se nemůžu soustředit na psaní tohoto textu, protože televize je strašně nahlas. Ze zpravodajských stanic se staly koronavirové stanice, ale já bych se chtěla dozvědět konečně také něco o svém životě.
Je modrá obloha čtverec, obdélník, koule, modrá díra, zrcadlo? Jediné, co se zelená, jsou rostliny. Děkuji ti, slunce, že takhle čeříš modrou svými žlutými paprsky. Svět postupem času celý zrudl. Passion is fashion. Teď ji máme hlavně v podobě srdíček na sociálních sítích. Snad už brzy porostou vlčí máky a my budeme jako ony – láskyplně se kývat v zeleném moři trav, pod teplým sluncem a modrou oblohou, objímány větrem. Tohle všechno přece jen působí nějak více autenticky, než před pár měsíci. Fialová, nateklá, mokvající rána na opravdových srdcích v neskutečných šedých obalech rezervovanosti a smíření se s nedobrovolným ohraničením duše.
Ráno touží po rudé. Ptáci teď oblohu protínají ještě bezstarostněji. Obloha dýchá. Strach se nebojí. Sluneční brýle ukazují nové barvy. Chuchvalce neurotických dat se rozmotávají a vlní se v nových, provzdušněných vzorech. Do těsných spár vniká vítr a s ním i já.
Sukně vznikla jako terapie přehlcení daty a nápady, které jsem před karanténou nerealizovala kvůli nedostatku času nebo únavě – zkrátka úzkosti z toho, že mi ubíhá čas k realizaci sama sebe a zároveň neschopnosti dělat cokoliv spontánně právě kvůli této úzkosti.
Skládá se ze 24 panelů, na kterých jsou vyšité různé skici z mých bloků – ‚neekonomických dat‘, která kolem těch ekonomických a zatěžkaných vždy jen tak volně poletovala.
