2018
Byla jsem v Liberci
                      
Instantní kávovinový nápoj v prášku. Kapučíno. Neexistence mléka v tekutém stavu, ale bez mléka to prý nejde. Nebude to kapučíno. Kapučíno bez podstaty. Tak alespoň bez cukru? Říkám. To by šlo? Kapučíno. Suchý prášek. K tomu suchý úsměv s trochou přetvářky. Slušnost nás učí hrát. Napadá mě. Svým úsměvem. Napadá mě, že nákupní centra smazávají autenticitu míst. Extrémní stejnost Olympií.  Extreme. Nápis na čepici. Hnědá řeka. Smrk bez špičky. Neforemný smrk. Smrk bez tvaru. Rzpixelovanej film Divočina. Rozpíjí se po obrazovce. Záplava růžové. Je to zcela nový příběh. Zcela jiná divočina. Nová divočina. S Dřevěnou budkou s nápisem CHCI. Liberec. Li bere c. Lic. Líc. Líc a rub. Rub a líc. Secesní hotel, ale je to spíš takovej rub secese.  I když je vidět jen samej líc. Cítím tady tu odvrácenou, zadní, spodní, vnitřní stranu, která není určena k pohledu. Špatně schovaný rub záclony. Líc obrazu.  Mucha mezi okny. Líc koberce, co vypadá jako rub. Modré dveře. Rádoby secesní světlo v imitaci květu. Modrý zvonek broskvolistý z průhledného skla. Suchý instantní prášek se sypal z nebe. Rozpouštěl se na chodnících i silnici. Rozpouštěl se.  Pouštěl se. Ale přesto zůstával ve stopových prvcích ve spárách, mezerách. Vyplňoval je.  Stejně jako prehistorický vítr. Starý prapůvodní vichr. Pra větr. Silný, starý a suchý. Hladí mě po tváři. I když je to trochu neohrabané. Občas je to jako facka, ale vím, že je to vlastně pohlazení. Rozpouštím se jako instantní prášek. V každém městě zanecháme své stopy. V každém městě se rozdáme. Dneska je zase pondělí. Něco se začíná a taky končí. Prý když jsem nebyla na Ještědu, tak nemůžu říct, že jsem  byla v Liberci. Významnosti a bezvýznamnosti. Viděla jsem přece rub liberecké záclony. Významnosti jsou vždy významnější? Ještě d. Dneska je pondělí, ale když jsem byla v Liberci bylo úterý přibližně touto dobou. Každý prvek je podmnožinou. Každý prvek množiny B je i prvkem množiny A. A  z líce hotelového okna. Z okna do hlavní ulice. Byla vidět podmnožina člověka opravujícího střechu, člověka za oknem, člověka na chodníku. Člověka v místnosti. Snad byl nějaký člověk i na Ještědu. Byla jsem v Liberci. Byla zima. Přesto nepůsobil tak chladně. Jako Slavkov v zimě na jihu Moravy. Slav kov. Tak proto se mi to město zdá být takové kožené až skoro kovové.  Zvoní při poklepu. Nejvyšší dominanta je kopec Urbánek.  Zasvěcen je svatému Urbanovi. Ur ban. Město Ur bylo nejvýznamnějším městem v Sumeru. Rozkládá se v dnešním Iráku.  Někde v ulici mezi domy v proluce boží muka co jsou zapsány do seznamu kulturních památek. Křížek u cesty vedle autovrakoviště. Tomio Okamura na plakátu. Stop Islámu a stop teroristům. Je to kovové město. Tvrdé a chladné. Slaví tam kov. Každý rok za slunovratu. Zdravím. Zdravím úplně neznámé lidi a dělám, že se známe. Ve Slavkově v Liberci. Kdekoli jsou nějací lidé. A černý Petr. Rasistické karty.